Algoritmy jsou ovlivněné stejně tak jako data, na nichž stojí. A ovlivněná jsou veškerá data. Ani u „oficiálních“ statistik nelze předpokládat, že přestavují objektivní, věčná „fakta“. Čísla, jež vlády publikují, zachycují společnost, jaká je teď, optikou toho, co považují za podstatné a důležité ti, kdo tyto údaje sestavují. Kategorie a klasifikace používané k orientaci v datech nejsou neutrální. Stejně tak jako měříme, co vidíme, máme také sklon vidět jen to, co měříme.
Jak se algoritmické rozhodování rozšiřuje do širší škály tvorby politik, vrhá nelítostné světlo na společenské předsudky, které bývaly skryté ve stínu shromažďovaných údajů. Napínáním stávajících struktur a procesů do logických extrémů nás umělá inteligence (UI) nutí postavit se čelem tomu, jakou společnost jsme vytvořili.
Problém není jen v tom, že počítače jsou uzpůsobené tak, aby uvažovaly jako korporace, jak tvrdí můj kolega z Cambridgeské univerzity Jonnie Penn. Ale i v tom, že počítače přemýšlejí jako ekonomové. Vždyť UI je nepochybnou verzí homo economicus, jakou si lze jen představit. Jedná se o racionálně kalkulujícího, logicky konzistentního a na výsledek orientovaného činitele, schopného s omezenými výpočetními zdroji dosahovat požadovaných výsledků. Co se týče „maximalizace užitku“, je mnohem efektivnější než kdokoli z lidí.
„Užitek“ je pro ekonomii tím, čím pro chemii kdysi býval „flogiston“. První chemici měli hypotézu, že hořlavé látky obsahují skrytý prvek – flogiston – vysvětlující, proč látky při hoření mění podobu. Jenže ať se vědci snažili sebevíc, potvrdit tuto hypotézu se jim nikdy nepodařilo. Vystopovat flogiston nedokázali z téhož důvodu, z jakého dnes ekonomové neodkážou přijít s mírou skutečného užitku.
Ekonomové koncepci užitku využívají, aby vysvětlili, co lidi vede k jejich rozhodnutím – co koupit, kam investovat, jak moc pracovat: každý se snaží maximalizovat užitek v souladu se svými preferencemi a přesvědčeními a v mantinelech tvořených omezenými příjmy či zdroji. Užitek, ač neexistuje, je vlivná koncepce. Zdá se naprosto přirozené předpokládat, že se každý snaží dělat to nejlepší pro sebe.
Pojem užitku užívaný ekonomy se navíc zrodil z klasického utilitarismu, jehož cílem je zajistit co nejvíc blaha pro co nejvíc lidí. Většina z těch, kdo koncipují algoritmy, jsou, stejně jako moderní ekonomové kráčející ve stopách Johna Stuarta Milla, utilitaristé, přesvědčení, že pokud je „dobro“ známé, lze jej maximalizovat.
Tento předpoklad ale může přinášet znepokojující důsledky. Vezměme si kupříkladu, jak se algoritmy využívají k rozhodování, jestli si vězni zaslouží podmínečné propuštění. Důležitá studie z roku 2017 zjistila, že algoritmy dokážou daleko lépe než člověk předpovědět recidivu a lze je využít ke snížení „míry uvěznění“ o víc než 40 % „bez nárůstu kriminality“. Ve Spojených státech by pak bylo možné snížit počet vězněných, mezi nimiž jsou neúměrně zastoupeni černoši. Co se ale stane, pokud podmínečné propouštění vězňů převezme UI a Afroameričané budou dál vězněni častěji než běloši?
Vysoce efektivní algoritmické rozhodování přináší takové otázky do popředí a nutí nás rozhodnout se přesně, jaké výsledky se mají maximalizovat. Chceme pouze snížit celkový počet vězňů, nebo se máme zabývat i spravedlností? Zatímco politika umožňuje mlžení a kompromisy, jimiž se toto balancování maskuje, počítačový kód vyžaduje jasnost.
Vzhledem k tomuto požadavku jasnosti je těžší ignorovat strukturální prameny společenských nerovností. Ve věku UI nás algoritmy přinutí uvědomit si, jak se prostřednictvím způsobu využívání dat do současnosti přenášejí důsledky minulých společenských a politických střetů.
Díky skupinám jako AI Ethics Initiative a Partnership on AI se začala objevovat širší diskuse o etice UI. Algoritmy UI ale samozřejmě dělají jen to, k čemu jsou naprogramovány. Jádro otázky přesahuje využívání algoritmického rozhodování ve firemní a politické správě a otřásá samotnými etickými základy naší společnosti.
Rozhodně sice musíme vést debatu o praktických a filozofických kompromisech maximalizace „užitku“ pomocí UI, ale musíme se také věnovat sebereflexi. Algoritmy nadnášejí zásadní otázky ohledně toho, jak jsme do současnosti organizovali společenské, politické a hospodářské vztahy. Teď se musíme rozhodnout, jestli opravdu chceme současná společenská uspořádání vetknout do rozhodovacích struktur budoucnosti. Vzhledem k politickému štěpení, k němuž nyní dochází po celém světě, se zdá, že nadešel vhodný okamžik napsat nový scénář.
Autorka: Diane Coyle je profesorka veřejné politiky na Cambridgeské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org