V loňském roce vybral The Economist za nejlepší zemi roku Francii. Tedy zemi, kterou nyní sužují mohutné nepokoje. V roce 2015 se na první příčku dostala Barma, kde následně propukly krvavé nepokoje. I z toho je zřejmé, že vybírat zemi roku je ošemetné, ale „nějaká se vybrat musí“.
The Economist píše, že část jeho zaměstnanců navrhovala pro letošní rok Velkou Británii. Ta totiž „poskytuje celému světu užitečné varování, že i bohatá, mírumilovná a na první pohled stabilní země je schopná bez rozmyslu ohrozit své systémy bez jasného plánu na to, čím by se měly nahradit“.
Jiní zase navrhovali Irsko za to, že se staví proti formě brexitu, která by ohrozila irský mír. Za povšimnutí ovšem stojí třeba i dvě latinskoamerické země: Ekvádor a Peru. Ty posilovaly své instituce tak, aby byly schopny zabránit přílišnému růstu moci autoritářského vládce. Jižní Afrika se zase zbavila svého prezidenta Zumy, který „během své vlády pouze sledoval, jak je celá země plundrována“. Namísto něj byl na tento post dosazen Cyril Ramaphosa, který „do funkcí dosadil poctivé a kompetentní lidi“.
Seznam kandidátů se nakonec zmenšil na tři hlavní, kterými byla Malajsie, Etiopie a Arménie. První země se na něj dostala díky tomu, že tamní voliči „vyhnali premiéra, který nebyl schopen vysvětlit, kde se na jeho bankovním účtě vzalo 700 milionů dolarů“. Podařilo se to i přesto, že vládnoucí strana „dominovala politice již od padesátých let a svou pozici zuřivě bránila“. Mimořádný rok má za sebou rovněž Etiopie, rozlehlá země s 205 miliony obyvatel a „dlouhou historií tyranie“. Marxistický režim tam pozabíjel mnoho lidí stejně jako hlad. Nyní ale v čele země stojí reformní lídr Abiy Ahmed, který slíbil, že v roce 2020 se budou konat „skutečné volby“. K tomu se snaží liberalizovat zadluženou a státem řízenou ekonomiku, „kde je těžší získat telefonní linku než v Somálsku.“
Nakonec ale The Economist vybral za zemi roku Arménii, a to díky tomu, že se jí podařilo zbavit se relativně poklidným způsobem vládnoucího autokrata. Když se totiž prezident Serzh Sargsyan snažil udržet u moci tím, že se sebe udělá výkonného premiéra, zvedla se v zemi vlna protestů. Nakonec byl zákonným a řádným způsobem do čela země dosazen bývalý novinář a poslanec Nikol Pashinyan a jeho strana dostala ve volbách 70 % hlasů. Putinův muž byl odejit, nikdo přitom nezemřel a Rusku nebyla poskytnuta příležitost, aby intervenovalo, píše The Economist. Připomíná však, že země má „dávný a vážný územní spor s Ázerbájdžánem“, ovšem v tuhle chvíli má tento turbulentní region šanci na demokracii a růst.
Zdroj: The Economist