Rozhodnutí Evropské komise z minulého měsíce zablokovat navrženou železniční fúzi a bylo pro obě společnosti evidentně ranou. Jednalo se take o velký nezdar francouzské a německé vlády, které dohodu silně podporovaly.
Francie a Německo, pohněvané tímto rozhodnutím, chtějí teď přepsat pravidla EU pro fúze a dát členským státům větší slovo nad navrhovaným slučováním. Ale byť se takový přístup může zdát lákavý, Evropa se zachová moudře, nenechá-li uplatňování politiky v oblasti hospodářské soutěže v rukou politiků.
Zastánci fúze Alstom-Siemens říkali, že touto fúzí vznikne evropský šampion v oblasti vysokorychlostních vlaků, který bude konkurovat čínské CRRC. Ta působí na velkém a převážně uzavřeném domácím trhu a – podle podporovatelů dohody – může brzy posílit přítomnost v Evropě. Nejednalo se ale o fúzi „jasnou jak facka“, která by bezpochyby posílila konkurenceschopnost železničního průmyslu EU globálně. Vždyť na svých národních trzích se železničními signalizačními systémy a vysokorychlostními kolejovými vozy dominují i už dnes.
Obhájci fúze jí přezdívali „Railbus“ ve snaze načrtnout paralelu se vznikem evropského výrobce letadel Airbus v roce 1970. Zatímco však Airbus byl novým vyzyvatelem , který měl tehdy na trhu s komerčními letadly téměř monopol, svazek a by počet aktérů v evropském železničním průmyslu snížil.
Pravda, Evropa si musí uvědomit výzvu, již představují Čína a Spojené státy. Po celém světě je 20 největších společností v oblasti špičkových technologií čínských nebo amerických a za deset, dvacet let to může být pravda i ve zdravotnictví, vzhledem k rozvoji umělé inteligence, velkých dat a genetiky. Tato čínsko-americká dominance ale odráží mnoho faktorů a samotné obří evropské fúze tento stav nezvrátí. a sice pochopitelně frustruje, že na veliký čínský trh vysokorychlostních železnic nemají přístup, situace vyžaduje postup určený pro řešení sporů v rámci Světové obchodní organizace nebo pevnější politiku EU pro obchodování a zadávání veřejných zakázek, nikoliv oslabování politiky EU v oblasti hospodářské soutěže.
Nicméně francouzský a německý ministr hospodářství 19. února ohlásili společný plán provést revizi pravidel EU pro fúze podniků s cílem umožnit vznik evropských průmyslových šampionů. Požadavek, aby Evropská komise brala v úvahu další prvky, třeba globální přítomnost firem, by se ale potenciálně mohl dostávat do rozporu s jejím stávajícím mandátem chránit občany EU. Ostatně Komise dohodu mezi společnostmi a zablokovala v prvé řadě kvůli vážným obavám, že by vyústila ve vyšší ceny za signalizační systémy a vysokorychlostní vlaky v Evropě.
Nový francouzsko-německý návrh by v „jasně vymezených případech“ dal členským státům právo zvrátit antimonopolní rozhodnutí Komise. Politici jednotlivých členských zemí ale mohou být v pokušení definovat takové případy obecně na podporu upřednostňované fúze. Celkový mandát antimonopolních orgánů EU by sice měli určovat volení představitelé, ale vymáhání práva by mělo zůstat v rukou evropského komisaře a generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž.
Je k tomu několik dobrých důvodů. V prvé řadě jsou politici vystaveni intenzivnímu lobbingu velkých firem a odvětvových organizací, které mohou mít zájem hospodářskou soutěž spíš omezovat než prosazovat. Podobně dříve docházelo k tomu, že politické tlaky prostřednictvím laxního bankovního dohledu a štědrých monetárních podmínek povzbuzovaly úvěrové boomy, což nakonec vedlo k nezávislosti centrálních bank. V oblasti síťových odvětví, jako jsou telekomunikace či energetika, mají zase politici sklon upřednostňovat uměle nízké ceny pro zákazníky, které mohou odrazovat od investic (proto Spojené státy na počátku dvacátého století pověřily úkolem bdít nad regulací míry návratnosti u veřejných služeb nezávislé soudce).
Zadruhé, i kdyby volení funkcionáři takovému lobbingu odolávali, nemuseli by vůbec rozhodovat lépe, než v současnosti rozhodují orgány EU. Generální ředitel pro hospodářskou soutěž má školený tým, jehož součástí je asi 30 ekonomů s titulem PhD, kteří se specializují na otázky hospodářské soutěže. Je nejisté, zda by ministerstva národních vlád v Berlíně, Paříži a dalších hlavních městech Evropy byla ochotna a schopna sešikovat podobnou koncentraci mozkových kapacit.
A nakonec, tvrzení, že pravomoc EU v oblasti hospodářské soutěže je příliš intruzivní, je neopodstatněné. Ba opak je pravdou. Evropská komise většinu fúzí odsouhlasí, aniž by od firem požadovala uskutečnění úlevných opatření, která by se vypořádala s obavami o hospodářskou soutěž. Například v roce 2018 Komise bezpodmínečně odsouhlasila 370 fúzí a dalších 23 s určitými podmínkami (či „závazky“) – ve většině případů po měsíčním šetření. V roce 2017 Komise zablokovala jen dvě fúze, v roce 2018 žádnou a od doby, kdy bylo roku 1990 přijato nařízení EU o spojování, méně než třicet.
Politická frustrace z odmítnutí jediné – byť ostře sledované – fúze není dobrým důvodem k podrývání dlouhotrvající, nezávislé pravomoci EU v ochraně hospodářské soutěže. Naštěstí snad v Evropě stále ještě může existovat prostor pro průmyslovou politiku, za předpokladu, že její součástí nebude tradiční francouzská zvyklost, kdy vítěze vybírají ministři. Lepším přístupem by byla politika na úrovni celé EU, která by čerpala z úspěchů zemí jako Jižní Korea a USA. V druhé jmenované například Agentura pokročilých výzkumných projektů v obraně (DARPA), Národní vědecká nadace i Národní instituty zdraví přinesly technologie jedenadvacátého století.
Takový přístup vůbec nekoliduje s politikou EU na ochranu hospodářské soutěže a pomohl by zvýšit produktivitu a globální konkurenceschopnost evropského průmyslu. K dosažení tohoto cíle je nutné udržet politiky členských států mimo každodenní rozhodování o ochraně hospodářské soutěže.
Patrick Rey je profesorem ekonomie na Toulouse School of Economics.
Jean Tirole, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2014, je čestným předsedou Toulouse School of Economics.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org