Devadesátá léta i první desetiletí po roce 2000 byly podle hlavního ekonoma banky Natixis Patricka Artuse plné nadějí spojených s ekonomickou prosperitou. Řada lidí například věřila, že digitální technologie a umělá inteligence povedou k prudkému růstu produktivity a díky nim se podaří vyvážit negativní dopady stárnutí populace na hospodářský růst. Doufali jsme dokonce, že se díky nim podaří zkrátit pracovní dobu a eliminovat nezáživná a náročná pracovní místa. Jenže realita se vydala jiným směrem.
Artus tvrdí, že namísto očekávaných pozitivních změn napomohly nové technologie spíše polarizaci trhu práce a tempo růstu produktivity se postupně snižovalo. Pracovní místa se z hlediska atraktivnosti „koncentrovala ve dvou extrémech“, vzrostly negativní tlaky působící proti růstu reálných mezd. Na produktivitu má negativní dopad i rostoucí tržní síla velkých společností, ke které také přispívají nové technologie.
Velké naděje byly vkládány i do ekonomického liberalismu včetně globalizace výrobních řetězců, volného pohybu kapitálu a deregulace trhu práce. I ty měly přinést vyšší tempo hospodářského růstu, efektivní alokaci kapitálu a plnou zaměstnanost. Jenže nyní je zřejmé, že jejich výsledkem je v nejednom případě řada nerovnováh, pokles počtu pracovních míst ve výrobním sektoru vyspělých ekonomik a rostoucí příjmová nerovnost. Rozvíjející se trhy zase destabilizuje volatilní tok kapitálu. Artus ovšem dodává, že naděje na zlepšení stále existuje a jejím základem by měla být změna v hospodářské politice.
Ekonom v první řadě navrhuje, aby antimonopolní regulace omezila dominantní sílu velkých společností, která je jedním z hlavních faktorů tlumících růst produktivity. Negativní dopady globalizace mohou být omezeny „zdaněním dovozů ze zemí, kde je velmi slabá sociální podpora a kde neexistují snahy o snížení uhlíkových emisí“.
K tomu by se měla přidat průmyslová politika „zaměřená na podporu odvětví budoucnosti“. Za zvážení podle Artuse stojí i odklon od globálních výrobních řetězců a orientace na ty lokální. Nutné je také omezit spekulativní toky kapitálu. Tento postoj už podle Artuse není tabu tak jako v minulosti, a to i v mezinárodních finančních institucích. A problém příjmové nerovnosti je možné řešit „zvýšením vyjednávací síly práce či minimální mzdy“.
Klíčovým tématem Artusovy úvahy (a nejen jeho) je zmíněný vývoj produktivity. Jak ukazuje následující graf, její tempo růstu má ve vyspělých zemích tendenci k dlouhodobému poklesu i přesto, že se do výroby zavádí stále více nových technologií včetně automatizace:
Artus se podobně jako někteří další ekonomové domnívá, že jednou z příčin neradostného vývoje produktivity je zmíněná rostoucí tržní síla některých firem. Tu dokládá následujícím grafem, který ukazuje vývoj indexu tržní koncentrace v USA:
Zdroj: Natixis