Čína to trochu uspěchala a její krátkodobá řešení mohou být dlouhodobou brzdou

Základní příběh čínské ekonomiky současnosti je dobře znám: Doposud byl její růst tažen zejména investicemi financovanými dluhy. Tento model ale naráží na své limity - návratnost investic se snižuje, objem dluhů roste. Bylo by tak vítané, aby ekonomika přešla od tvrdého (investice/dluhy, výrobní sektor) k měkkému (spotřeba, služby). V minulém příspěvku zaměřeném na očekávaný vývoj v globální ekonomice jsem část věnoval i Číně a tomu, jak tento posun na novou rovnováhu (ne)probíhá. Investiční společnost Pictet si nyní všímá posledních ekonomických dat ze země draka a já bych její analýzu rád použil jako základ pro dnešní úvahu.

Následující graf ukazuje vývoj investic do výroby (červená křivka), nemovitostí (modrá křivka) a do infrastruktury. Právě tato poslední skupina rostla až do počátku roku 2018 zdaleka nejvyšším tempem, pak ale přišel jeho prudký propad. Ten se zastavil až v druhé polovině roku a od té doby se růstu nahoru moc nechce. Naopak, květnová data dokonce naznačují na opětovný pokles tempa růstu:


Obrázek odráží zejména vládní snahy o přechod na onen nový model a (zejména) pokusy zabránit vzniku dluhové bubliny a významné finanční nerovnováhy. Jenže vnější prostředí, a zejména Američané, těmto snahám moc nepřejí a Čína je tak v nepříjemné pozici. Musí kráčet po velmi úzké (či dokonce neexistující) hranici mezi prudce oslabující ekonomickou aktivitou na straně jedné a onou finanční nestabilitou na straně druhé.

Pictet se domnívá, že řešení přijde (opět) ve formě vyšších investic do infrastruktury. Těm prý nyní brání zejména finanční omezení, kterým čelí místní vlády. A podle Pictetu na ně vláda centrální reaguje tím, že vlády místní budou vydávat speciální infrastrukturní obligace, které budou financovat nové projekty v této oblasti. Či přesněji řečeno, měly by sloužit jako základ financování a podílet by se na investicích do infrastrukturních projektů pak měl i soukromý kapitál. Pictet ale nečeká, že by šlo o nějakou růstovou revoluci, očekávaný růst celé ekonomiky pro letošní rok drží na 6,3 %. Což je podobné jako u Danske Bank, o jejíž projekcích jsme hovořili minule.

Vše má svůj čas...

Pokud bychom si vše chtěli zasadit do dlouhodobějšího rámce, tak zjistíme, že tu proti sobě stojí dva významné faktory. Za prvé, (jak bylo naznačeno výše) investice mají v Číně stále vysoký podíl na produktu - více jak 40 %, zatímco třeba v USA je to asi 20 %. Z tohoto pohledu (a z pohledu zmíněných dluhů) je namístě onen přechod na novou rovnováhu.

Tento argument je ale na první pohled v rozporu s tím, kolik celkového reálného kapitálu v zemi je. Jak ukazuje následující graf, kapitálová zásoba na hlavu – osa x (a HDP na zaměstnance – osa y) je v Číně stále hluboko pod úrovněmi vyspělých zemí. Laicky řečeno, Čína má stále mnohem méně strojů a budov na hlavu než třeba Korea, o USA nemluvě. Z tohoto pohledu by tedy měla investovat o sto šest, aby dohnala peloton (jak co se týče zásoby kapitálu, tak co se týče příjmů na hlavu).

Jak tyto dva pohledy skloubit? Zřejmě jednoduše a odpověď je dobře patrná právě z grafu. Dá se shrnout do věty: „to chce čas“. Jinak řečeno, dohánění vyspělejších zemí nelze uspěchat. Graf dokonce naznačuje, že Čína se o to na straně zásoby kapitálu snaží až příliš rychle (čímž se vracíme k onomu novému modelu). Zelená křivka se totiž ve srovnání s ostatními nahýbá příliš doprava. A pokud bychom brali za relevantní srovnání třeba Koreu, tak by Čína měla mít současnou zásobu kapitálu na hlavu až při téměř dvojnásobných příjmech na hlavu. Přívětivější je pro ní jen srovnání s kapitálově hodně intenzivním Německem, ale i ve srovnání s ním to s investicemi trochu uspěchala. A z celé věci je zřejmá jedna podstatná, a podle mne málokdy zmiňovaná, věc: Krátkodobá řešení cyklických problémů (tedy vyšší investice do infrastruktury) mohou představovat překážky dlouhodobé stabilitě a rozvoji.

Stabilizace čínské ekonomiky je v zájmu nás všech, stejně jako to, aby na mezinárodním ekonomickém poli hrála Čína fér. Tedy aby například na domácím trhu nabízela stejné podmínky, jakých se jí dostává (či donedávna dostávalo) v zahraničí. To určitě není jednoduše dosažitelný cíl. V konečném důsledku navíc ale asi hovoříme o životaschopnosti a dlouhodobé prospěšnosti čínského státního kapitalismu.