Čínská měna renminbi neboli jüan počátkem tohoto týdne lehce oslabila vůči dolaru. Bezprostřední celosvětovou reakcí byla panika. Finanční trhy se propadly, administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa oficiálně označila Čínu za měnového manipulátora a obavy z nové měnové války se rozšířily jako lesní požár. Tvrzení, že toto vše byla přehnaná reakce, by bylo slabé slovo. Měnová válka nevypukla – aspoň ne zatím.
Její hrozba je však reálná. Dnes se sice zdá, že se trhy poněkud zotavují, avšak Amerika a Čína jsou dál zaklíněné v nebezpečné obchodní válce, jejíž konec je v nedohlednu. Spojené státy se stále chystají uvalit desetiprocentní clo na čínský dovoz v objemu zhruba 300 miliard dolarů. Není zcela od věci předpokládat, že by jim to Čína mohla oplatit zrežírováním výrazné devalvace své měny. Levnější jüan by koneckonců představoval významný krok k vykompenzování dopadu Trumpových cel na ceny čínského zboží v USA.
Protože by však devalvace znamenala také značná rizika pro Čínu, budou vedoucí představitelé země s takovým krokem váhat. Mnohé největší čínské podniky si půjčily obrovské dolarové částky a slabší jüan by značně zvýšil náklady na obsluhu tohoto vnějšího dluhu. Ještě horší je, že vyhlídka devalvace by mohla podnítit mohutný odliv kapitálu z Číny, protože nervózní firmy a jednotlivci by se snažili ochránit hodnotu svých aktiv. Právě to se stalo před čtyřmi lety, kdy bylo umožněno výrazné oslabení jüanu a čínské instituce musely následně utratit devizové rezervy v hodnotě jednoho bilionu dolarů, aby zabránily krachu své měny.
Proto se zdá nepravděpodobné, že by se Čína chystala vyhlásit otevřenou měnovou válku. Události z počátku tohoto týdne byly mnohem jemnější – v podstatě šlo o varovný výstřel pro Ameriku. Čínská měna už se blížila psychologické hranici 7 jüanů za americký dolar. Nastavením denního kurzu na úroveň lehce pod 7 jüanů vytvořily čínské úřady prostor k tomu, aby měnoví obchodníci dočasně vyšroubovali kurz nad 7 jüanů – fakticky tak šlo o devalvaci. Skutečná velikost této devalvace sice byla minimální, ale psychologický dopad obrovský. Čína připomněla Americe, že má stále v toulci mnoho ekonomických šípů.
Trumpova administrativa bohužel zareagovala typicky neohrabaným způsobem, když si jemný čínský signál vyložila jako cosi temnějšího. Když okamžitě označila Čínu za měnového manipulátora, jen tím zabetonovala postoje na obou stranách.
Čínští představitelé teď mohou mít pocit, že musí oplatit stejnou mincí, aby neztratili tvář. Mohli by svou hrozbu devalvace naplnit, případně vytáhnout některé jiné šípy. Například by Čína mohla uvalit embargo na vývoz kovů vzácných zemin, které jsou životně důležité pro americký technologický sektor, anebo prodloužit bojkot amerických zemědělských produktů. Případně by mohla jít nad rámec obchodu a vyvolat potíže v Jihočínském moři či Tchajwanském průlivu. Stručně řečeno by vztahy mezi dvěma největšími světovými ekonomikami mohly jít od desíti k pěti.
Lze se další eskalaci vyhnout? Jedním ze způsobů, jak tomuto výsledku předejít, by mohlo být oslovení neutrálního arbitra, jenž by měnový spor posoudil. Nejlogičtějším kandidátem je Mezinárodní měnový fond, jednou z jehož hlavních funkcí je dohlížet na „pravidla hry“ v mezinárodních měnových záležitostech. Všichni členové fondu se zavázali, že se vyhnou manipulacím s měnovým kurzem, a všichni formálně podléhají „pevnému“ dohledu fondu nad jejich měnovou politikou. Chtějí-li se Amerika a Čína opravdu vyhnout měnovému konfliktu, v principu by mohly požádat MMF, aby do věci vstoupil a urovnal ji.
V praxi je však autorita fondu žalostně omezená. MMF nemá páky na to, aby svá rozhodnutí vymáhal. Přinejlepším může měnové manipulátory „jmenovat a zahanbit“. A v konečném důsledku lze těžko předpokládat, že Amerika nebo Čína ustoupí bezzubé multilaterální organizaci. Nebo si někdo opravdu dokáže představit, jak se Trump podvoluje názoru party nikomu se nezodpovídajících mezinárodních úředníků?
O něco realističtější variantou by mohlo být přímé jednání americké a čínské vlády – možná i za účasti Evropské centrální banky a jedné či dvou měnových velmocí – s cílem dosáhnout nějaké formy uvolnění měnového napětí.
Pro takovou dohodu existuje precedens. V roce 1936 se tehdejší hlavní finanční mocnosti – USA, Velká Británie a Francie – po více než pěti letech nekontrolovaných konkurenčních devalvací během velké hospodářské krize dohodly na neformálním uspořádání v zájmu vzájemné stabilizace směnného kurzu. Tripartitní dohoda, žertovně označovaná jako „zlatý standard čtyřiadvaceti hodin“, zavazovala zúčastněné země, aby jakoukoliv změnu ceny své měny hlásily se čtyřiadvacetihodinovým předstihem. Uzavřený pakt zdaleka nebyl dokonalý, avšak podařilo se díky němu obnovit alespoň zdání řádu v měnových otázkách.
Dnes by se podobná dohoda sjednávala obtížněji. Ve 30. letech měly Amerika, Británie a Francie víceméně dobré vztahy. Naproti tomu dnešní Amerika a Čína jsou strategickými soupeři vedoucími obchodní válku a i velmi omezená iniciativa v oblasti měnových kurzů by se mohla ukázat jako nedosažitelná. Není však zcela nemožná. Obě strany by nakonec mohly zjistit, že je výhodné smést měnový konflikt ze stolu v naději, že tím předejdou rozsáhlejším škodám u sebe i jiných.
Benjamin J. Cohen, profesor mezinárodní politické ekonomie na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře, je autorem nedávno vydané knihy Currency Statecraft: Monetary Rivalry and Geopolitical Ambition (Měnové státnictví: Měnová rivalita a geopolitické ambice).
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org