Yardeni: Velký inflační omyl

Americký Fed, ECB a Bank of Japan během posledních deseti let provedly řadu kroků pro oživení ekonomiky. Ty ale podle známého ekonoma a investora Eda Yardeniho postupně ztrácely svou efektivitu. Americká ekonomika ovšem i přesto dosáhla značného zlepšení a Fed tak v roce 2014 ukončil program kvantitativního uvolňování. Nyní však přichází další zlom. Fed opět snížil sazby, ECB signalizuje vyšší pravděpodobnost snížení sazeb i přesto, že se již nachází v záporných hodnotách, a BoJ ještě ani nehovoří o nějaké normalizaci své politiky a její rozvaha dál roste. Tyto banky „bojují s mocnými silami deflace“, podařilo se jim ji odvrátit, ale stále nedokázaly vrátit inflaci na úroveň cíle ve výši 2 %. Yardeni se domnívá, že tato snaha je i nadále odsouzena k neúspěchu, protože ve hře jsou faktory, které centrální banky svou politikou nezmění.

Prvním faktorem je globální konkurence a rostoucí propojenost, která je svou podstatou deflační. Historie podle ekonoma ukazuje, že ceny rostou v dobách válek a pak klesají právě proto, že dochází k růstu efektivity, zostřuje se konkurence, trhy se propojují a nastává obrat v předchozí fragmentaci. Yardeni dokonce hovoří o „inflačním modelu míru a války“, který stojí na mikroekonomických základech dokonalé konkurence. Posun směrem k ní pak vysvětluje současné chování inflace na globální úrovni mnohem lépe než makroekonomické modely.

Dalším faktorem jsou zlomové změny v řadě odvětví, které přináší technologie a které sebou opět nesou deflační tlaky. Nyní podle ekonoma panuje „obrovská motivace pro snižování nákladů“, což souvisí se zmíněnou zostřující se konkurencí. Firmy se tak snaží využívat nové technologie a dosahovat díky nim vyšších marží. Platí to především v případě, kdy tyto technologie zvyšují šanci, že úplně odstaví konkurenty. Jenže ti uvažují podobně a navíc na trh přichází firmy nové.

Významnou měrou se na vývoji inflace a deflačních tlacích podepisují i dluhy. Centrální banky podle Yardeniho propadly mylnému dojmu, že jejich politika vedla k takzvanému Velkému uklidnění světové ekonomiky, které lze pozorovat někdy od osmdesátých let a které ukončila až poslední finanční krize. Ekonom se domnívá, že k němu skutečně přispěly, ale zároveň se podílely na prudkém růstu dluhů a následně ignorovaly rizika, která přináší. V USA se tak nakonec poskytovaly hypotéky i naprosto nesolventním dlužníkům, v Evropě se půjčovalo předluženým zemím na periferii a významnou měrou se zadlužila i řada rozvíjejících se zemí. Vše skončilo rokem 2008, „jehož důsledky jsou jednoznačně deflační.“

V neposlední řadě pak podle Yardeniho nesmíme zapomínat na demografický vývoj. Lidé žijí déle a mají méně dětí. K tomu mimo jiné přispívá urbanizace, protože vyšší počet dětí není ve městech tak výhodný jako na venkově. Ekonomika se stárnoucí populací pak většinou roste pomaleji a inflace v ní je nižší. Vláda se pak snaží více si půjčovat a kvůli vyššímu podílu starších lidí nemá ani moc na výběr.

Yardeni na závěr píše, že i současný šéf Fedu Jerome Powell začíná uznávat, že současná nízká inflace nemusí být jen monetárním jevem a centrální banky možná musí kvůli dlouhodobě nízkým neutrálním sazbám „přicházet s novými nápady a myšlenkami“. Jenže podle Yardeniho by spíše měly pochopit, že kvůli zmíněným silám nemá snaha o zvýšení inflace smysl a povede jen k nafouknutým cenám investičních aktiv a zejména akcií. Vše pak bude nějakou dobu v pořádku, ale „najednou už to v pořádku nebude“.

Zdroj: Blog Eda Yardeniho