V žebříčku spokojenosti lidí zemí celého světa nalezneme na předních místech Dánsko a další vyspělé země, ale také třeba Bhútán. HDP na hlavu v této zemi je přitom jen zlomkem příjmů v zemích vyspělých. Je to jeden z důvodů, proč se řada lidí včetně mě ptá, kam se vlastně ženeme. Dalším důvodem mohou být třeba zoufalé reklamy, v nichž se sami sebe snažíme přesvědčit, že spokojeni budeme teprve s tím či oním. Nebo třeba , jehož šéf prohlašuje, že hlavním konkurentem jeho firmy je spánek. Vede to někam? A co s tím, když ne?
Následující graf je z rozsáhlé studie ekonoma A. Deatona z roku 2008. Srovnává průměrnou míru spokojenosti v dané zemi s produktem na hlavu (data z roku 2003). Možný vztah, či přesněji řečeno korelace, není nijak silný, ale přece jen se zdá, že pokud roste jedno, roste i druhé. Zmíněný ekonom konkrétně tvrdí, že každé zdvojnásobení produktu na hlavu je spojeno s konstantním zvýšením spokojenosti.
Podle tohoto a podobných grafů tedy na současném systému a smýšlení něco je (pokud předpokládáme, že ona dotazníková spokojenost je relevantním měřítkem). Jenže ... třeba studie Happiness and Economic Growth: The Evidence (leden 2013) hovoří trochu jiným jazykem. Ekonom Richard A. Easterlin v ní namísto analýzy zaměřené na jedno místo v jednom časovém bodě (výše uvedený graf) pracuje s růsty HDP a změnami spokojenosti. Výsledkem jeho práce je i následující graf:
I když proložení přímka není asi základ pro nějaké extra pevné tvrzení, minimálně je zřejmé, že určitě nenacházíme pozitivní korelaci mezi dlouhodobým tempem ekonomického růstu a růstem spokojenosti. Jinak řečeno, její vývoj na vývoji HDP dlouhodobě vůbec nezáleží. Nebo, pokud vezmeme za bernou minci onu přímku, korelace je dokonce negativní.
Ekonom mimo jiné poukazuje i na vývoj v zemi, kde v posledních desetiletích došlo k nevídanému ekonomickému rozvoji. Jak ovšem vidíme z dalšího grafu, se spokojeností to podle různých průzkumů v Číně ani zdaleka tak jednoznačné nebylo:
Protipólem Číny jsou v nejednom ohledu Spojené státy, ale ani tam soustavný růst bohatství nepřináší to, k čemu by měl vést:
Pan Easterlin celkově tvrdí, že krátkodobě lze pozorovat pozitivní vztah mezi vývojem ekonomiky a spokojeností, v delším období ale takový vztah neexistuje. Platí to o zemích vyspělých, ale dokonce i rozvíjejících se. U nich ekonom dodává, že podle některých analytiků vztah nalézáme až do určitého bodu rozvoje, ale pak postupně mizí. Jenže i to je podle něj omyl pramenící z nevhodné práce s daty. A poukazuje i na zmíněnou Čínu s tím, že i když se její produkt za poslední desetiletí zvedl čtyřikrát, spokojenost se v průměru nezměnila.
Co s tím?
Na základě výše uvedeného, či třeba zmíněných reklam a řady dalších jevů tedy můžeme podle mne lehce dospět k názoru, že jsme jako onen křeček v kole: Neustále kmitající nožkami, ale z místa se nehýbající. Ale nejsme. Ten křeček to totiž dělá, protože jej to baví. A neničí si tím svoje prostředí. Nás to nebaví a prostředí si ničíme mohutně. Co s tím?
Touto otázkou jsem si samozřejmě přidělal trable, protože odpověď na ní je hodně těžká. Dovolím si jen pár bodů s tím, že by k nim bylo třeba mnoho přidat: Nejde o to vrátit se zpět do doby kamenné. A také ne spoléhat se na nějaké sociální inženýrství a státem/úředníkem dirigovanou změnu. Ta musí pramenit z každého z nás, z našeho chování jako spotřebitelů, zaměstnanců, manažerů, vlastníků firem. Tj. z našeho uvědomění si, že honba za neustálým kvantitativním hmotným růstem nikam nevede, naopak. Podle mne si to začíná uvědomovat a chovat se podle toho stále více lidí. V pro mě ideálním případě tomu tak bude dál a necháme co nejvíce na trhu, aby podle toho postupně „přestavěl“ celou ekonomiku.
Pokojný víkend.
Bhútán. Foto: Patria.cz