Danske Bank se v jedné ze svých posledních analýz zamýšlí nad dalším vývojem ve světové ekonomice a následně nad situací na měnových trzích. Podívejme se na ni s několika dodatečnými poznámkami, které se týkají jedné podstatné věci – proč je některá měna považována za bezpečnou a jiná ne.
Následující graf ukazuje vývoj globálního PMI výrobního sektoru. Danske obrázek rozděluje na čtyři základní období: V zelených se index nachází nad 50 body a roste, ve žlutých je nad touto hodnotou, ale klesá. V červených klesá a je pod hodnotou 50, v modrých je pod ní, ale roste. Jde tedy o oblasti, které můžeme zjednodušeně vnímat jako „je dobře a situace se zlepšuje (zelená barva) až po „je hůře a výhled se nezlepšuje“ (červená barva):
Jak je zřejmé z grafu, nyní se pohybujeme znatelně pod hodnotou 50 a relevantními barvami jsou tedy červená a modrá. DB pak na základě historického vývoje tvrdí, že pokud míříme do červené zóny, měly by si nejlépe vést měny jako japonský jen, švýcarský frank a dolar. Opak platí o libře, či australském dolaru. Modrá zóna by naopak měla podle historie vybízet k nákupu těchto dvou měn spolu s novozélandským dolarem a ke krátkým pozicím na americkém dolaru a samozřejmě japonském jenu. Pro ty, kteří měnové trhy vnímají jen jako takovou zajímavost pak asi bude nejdůležitější informací to, že podle DB by se situace v globálním výrobním sektoru měla začít zlepšovat (do té doby ale přijde ještě nějaký ten pokles).
Z tohoto pohledu jde tedy v podstatě klasické přepínání mezi averzí k riziku a náklonností k ní. Danske také poukazuje na zajímavý „případ“ ve formě dvou severských měn: norské a švédské koruny. Ty mají v „červených“ časech tendenci oslabovat, ale posun do modré v nich nevzbuzuje nijak zvlášť velkou chuť k posílení. Na to prý potřebují až přesun nad hranici oněch 50 bodů, tedy posun do fáze expanze. Chovají se tady jako měny, které nejsou považovány za bezpečné přístavy, naopak. Což může vyvolávat otázku, co danou měnu vlastně dělá bezpečným přístavem?
Když vedle sebe postavíme tři klasické příklady „bezpečí“ - dolar, jen a švýcarský frank, je zřejmé, že jde o měny vyspělých zemí s pevnými institucemi. Jenže to by se o Švédsku a Norsku dalo říci také. Třeba taková Austrálie za bezpečný přístav zase určitě považována není, za hlavní důvod je udávána její závislost na komoditách. Jenže ono jde zároveň o ekonomiku, která je i přes cykličnost komodit světovým rekordmanem v délce ekonomické expanze (tj., období bez recese). Naopak Spojené státy mají za sebou vážné krize a propady ekonomiky, Japonsko má zase dost specifickou dluhovou situaci.
Z takového zběžného pohledu se tedy k nějakému jednoduchému závěru a odpovědi očividně nedopracujeme. Pokud na nich trváme, musíme se obrátit k těm, kteří věci dali trochu více času a jsou ochotni se o výsledky své práce podělit (což není samozřejmost, na což někdy zapomínáme). V roce 2011 tak učinili ekonomové ECB, i oni ale po zpracování relevantních dat tvrdili, že „existuje jen velmi málo proměnných, které by soustavně vysvětlovaly status bezpečného přístavu“. Analýza ale přece jen poukazuje na jednu významnou proměnnou a tou je výše čistých investic do zahraničních aktiv. Tedy to, jak moc (čistých) aktiv subjekty dané země drží v zahraničí.
Pokud se nad tím zamyslíme, jde o proměnnou, která v sobě odráží řadu „předností“. Pokud nějaká země více půjčuje světu, než svět jí (obecněji řečeno nakupuje ve světě více investičních aktiv než svět u ní), znamená to jediné: Neutrácí vše, co vydělá a rozdíl poskytne světu, kterému tím financuje jeho nákupy jejího zboží a služeb. Těmito přebytky akumuluje ona čistá aktiva a vše dohromady vytváří to, co můžeme nazvat odolností vůči šokům. Takže nakonec vše dává smysl. Je tu jen jeden „detail“:
