Současný vývoj v Chile budí pozornost médií i ekonomů a na stránkách VoxEU se mu věnuje Sebastian Edwards z University of California. Poukazuje na dlouholetý ekonomický růst této země, který ale podle jejích obyvatel přinesl také velkou příjmovou nerovnost. A ta v říjnu letošního roku vedla k mnoha protestům. Podle ekonoma současná situace mimo jiné ukazuje, že „neoliberalismus, který stál za hospodářským růstem této země, již není efektivní a Chile možná směřuje k vytvoření státu blahobytu“.
Rozsah zmíněných protestů a jejich násilnosti nemají podle ekonoma v Chile obdoby. Protestující mají řadu požadavků, ale jeden zaznívá nejčastěji: Omezení ekonomické nerovnosti a privilegií elit. Policie na protesty reaguje silou a je obviňována z porušování lidských práv. Ekonomové přitom tuto zemi po celá léta chválili za její protržní reformy. Její instituce a systémy byly organizací Freedom House hodnoceny velmi pozitivně. Následující graf ukazuje vývoj produktu na hlavu ve vybraných zemích Latinské Ameriky v letech 1980–2019:
Zdroj: MMF, Chile’s insurgency and the end of neoliberalism
Někteří analytici sice zmiňovali nerovnost jako slabé místo, ale Edwards tvrdí, že Chile bylo jednou ze zemí, kde byla v letech 2000–2016 nerovnost snižována nejrychleji - viz druhý graf se změnou Giniho koeficientu:
Zdroj: Chile’s insurgency and the end of neoliberalism
Edwards ovšem dodává, že mezi oficiálními čísly a vnímanou realitou běžných lidí v Chile existuje velká propast. Tu ukazuje i další graf, který ukazuje změnu ve „vnímané nerovnosti“. Zde již Chile patří mezi země, kde nerovnost znatelně roste:
Zdroj: ECLAC, Chile’s insurgency and the end of neoliberalism
Můžeme tak hovořit o „chilském paradoxu“ a ekonom se domnívá, že za ním může stát několik důvodů. První spočívá v rozdílu mezi čistě příjmovou nerovností na straně jedné a nerovností v celkových životních podmínkách na straně druhé. Ta druhá v sobě zahrnuje i postavení ve společnosti, přístup k základním službám, míru férovosti politického systému a podobně. Vedle toho, že se v Chile druhý typ nerovnosti zhoršil, zatímco první zlepšil, je také možné, že lidé nevnímají zlepšení v obou oblastech i přesto, že k němu dochází. Podle ekonoma k tomu mohlo dojít kvůli kritikům neoliberalismu, kterým se podařilo rozšířit ve společnosti názor, že situace je horší než ve skutečnosti.
Třetí možností je, že lidé pokrok vnímají, ale považují ho za mnohem pomalejší, než by měl být. Problém tak představuje rozdíl v přáních a realitě, který vzniká i přesto, že se realita pohybuje požadovaným směrem. Podle ekonoma „je částečně pravdivé každé z těchto vysvětlení“, ale pozornost je dobré věnovat zejména zmíněným rozdílům v čistě příjmové nerovnosti a v nerovnosti v širším slova smyslu.
Edwards tvrdí, že pokud se zaměříme na nejčastěji používaná měřítka nerovnosti, Chile si většinou ve srovnání s jinými latinskoamerickými zeměmi vede velmi dobře. Jestliže však použijeme některé rozšířené indikátory, obrázek již tak jednoznačný není. Některé studie, které zpracoval United Nations Development Programme, pak již nějaký čas ukazovaly, že „mezi lidmi v Chile roste nespokojenost“. Ta se například týkala „nerovných pravidel, privilegií elit a velmi nerovného přístupu ke službám“.
Lidé stále více cítili i to, že soukromé společnosti se mezi sebou mohou skrytě domlouvat a zneužívat zaměstnance a spotřebitele bez toho, aby je postihl trest. Systém vzdělávání se posouval ke znatelné segregaci a „populace začala věřit, že modernizace má i svou temnou stránku“. K propuknutí nepokojů pak stačilo, aby došlo k mírnému zvýšení cen lístků na metro. Studenti pak začali přeskakovat turnikety a na sociálních sítích šířili zprávy, že když se prezident vyhýbá placení daní, je čas, aby běžní lidé neplatili za veřejnou dopravu.
Ekonom míní, že v tuhle chvíli není jasné, jak se situace v Chile nakonec vyvine a zda v zemi opět zavládne nějaký pořádek. Jasné ale naopak je, že si země projde těžkým obdobím, nezaměstnanost prudce vzroste, zahraniční investice klesnou. Pravděpodobně se také dostaví posun k většímu egalitářství. Otázkou ale zůstává, zda nenastane příklon k populismu. Nová ústava se pak bude významně lišit od té z doby Pinocheta. Dá centrální roli státu, který bude mimo jiné garantovat zdravotní péči a poskytovat vzdělání. Neoliberalismus je v Chile mrtvý a země se bude pokoušet vybudovat stát blahobytu v severoevropském stylu. Zda se jí to povede, zatím podle ekonoma není jasné.
Zdroj: VoxEU