Končí éra světové dominance dolaru? Povedou prudce rostoucí vládní deficity k vysoké inflaci? Historik a ekonom Adam Tooze na stránkách Guardianu píše, že podobné „dramatické“ otázky se ve světle současné situace v americké ekonomice a politice a různých stimulačních nástrojů přirozeně nabízí. Stejně tak je ale podle něj dobré mít na paměti, že „ještě v březnu celý svět volal po dolarech“ a centrální banky namísto inflace bojují spíše s deflačními tlaky.
Tooze míní, že pokud by nastala deflace, šlo by o ekonomickou pohromu. Jednak by se mohla roztočit spirála neustále odkládaných nákupů zboží a služeb. A hlavně by pokles cen vyvolal obrovský negativní tlak na dlužníky. Celkově by tak mohla slábnout poptávka, což by ještě více zvyšovalo deflační tlaky. Historie centrálního bankovnictví má ale naopak kořeny v inflačních sedmdesátých letech. Tedy v době, kdy centrální banky sledovaly zejména to, zda se inflace nezvyšuje nad přijatelnou mez a nezaměstnanost neklesá příliš nízko.
Problém soustavně nízké inflace se objevil poprvé v Japonsku v devadesátých letech. Po roce 2008 přikročily centrální banky v Evropě a v USA ke kvantitativnímu uvolňování ve snaze vytáhnout ekonomiku z útlumu způsobeného velkým finančním šokem. Tooze míní, že se jim sice podařilo odvrátit pohromu, ale cenový vývoj se stále držel nebezpečně blízko deflaci. Centrální bankéři tak postupně začali hovořit o nutnosti vyšších vládních výdajů.
Tooze připomíná, že v roce 2016 začala japonská centrální banka kontrolovat výnosy po celé délce výnosové křivky a výnosy desetiletých vládních obligací držela u nuly. Na počátku letošního roku k něčemu podobnému přikročila Bank of Australia, vše ve snaze snížit deflační tlaky a podpořit ekonomickou aktivitu. Fed něco takového zkoušel naposledy ve čtyřicátých letech v souvislosti s vysokým poválečným zadlužením americké vlády. Nyní se zatím tímto směrem nevydává, i když se o tom nějakou dobu spekulovalo.
Tooze zmiňuje i to, že v současné době slábne kurz amerického dolaru, což je podle něj obecně dobré pro celou světovou ekonomiku, protože to pomáhá dlužníkům, jejichž závazky jsou denominovány v dolarech. Nicméně silné euro brzdí evropské hospodářství. ECB, Fed i Bank of Japan tak „experimentují“ a nejvíce konzervativní je tak trochu paradoxně čínská PBoC. Ta totiž nerozjela žádný program masivního nákupu aktiv a nemění svůj postoj k cílení inflace. K tomu „nedotuje banky, aby poskytovaly levné úvěry, ale chce po nich, aby ony samy nesly náklady spojené s levnějšími půjčkami“.
Proroci úpadku dolaru podle historika správně vnímají, že dochází k významným změnám, ale „jejich diagnóza je mylná“. To, k čemu skutečně dochází, je jednotný přístup k monetární politice a centrálnímu bankovnictví. Centrální banky se budou více lišit ve svém přístupu a je možné si například představit, že stimulace Fedu povede k další ztrátě hodnoty dolaru. Mohou opět přijít měnové tahanice jako v roce 2015, kdy ECB uvolnila svou politiku, zatímco Fed utahoval. Některé sektory v USA si tak prošly minirecesí a podle historika to pomohlo vydláždit cestu k volebnímu vítězství Donalda Trumpa.
Zdroj: The Guardian