Potvrzuje vzestup kryptoměn vizi Friedricha Hayeka o konkurujících si soukromých měnách? Tuto otázku si klade ekonom ECB Livio Stracca v rámci své obsáhlé úvahy o přínosech a nedostatcích současného měnového systému a změnách přicházejících s nástupem digitálních měn (viz první dvě části úvahy zde). K jaké odpovědi dochází?
Hayek se podle ekonoma proslavil svým argumentem pro „denacionalizaci peněz“. Navrhoval, aby si soukromí emitenti konkurovali ve snaze poskytovat tu nejlepší měnu. „Na první pohled se zdá, že kryptoaktiva ztělesňují tuto Hayekovu vizi. Realita je však složitější. Dokonce i ekonomové volného trhu, jako byl Milton Friedman a další, dlouho tvrdili, že peníze jsou přirozeným monopolem. Tedy monopolem, kde jediný emitent má tendenci dominovat v důsledku síťových efektů.
Globální dominance amerického dolaru v mezinárodním obchodu a financích, kde je teoreticky povolena volná konkurence mezi měnami, tuto logiku podle experta jasně demonstruje. Kryptoaktiva pak sice zavádějí konkurenci, ale nenahradila státem vydávané měny jako primární prostředek směny nebo jako zúčtovací jednotku. Nicméně samotná hrozba konkurence podnítila inovace v měnové oblasti a inspirovala centrální banky k modernizaci svých systémů a zkoumání digitálních měn. V tomto smyslu slouží Hayekova vize „jako užitečná výzva, i když zůstává nenaplněná.“
Na druhou stranu platí, že „digitální věk otevírá dveře k radikálnímu přehodnocení měnové politiky včetně možnosti používání nějaké formy monetárního autopilota“. Tato moderní vize může být inspirována myšlenkou tzv. kompenzovaného dolaru Irvinga Fishera*. V tomto systému by „samotné peníze byly indexovány podle inflace, což by snižovalo potřebu aktivní měnové politiky". Důležité je, že digitalizace takový systém "výrazně zjednodušuje, umožňuje jeho úpravy v reálném čase a jeho větší transparentnost“.
Významná rizika však podle ekonoma stále existují. Současný systém podle jeho hodnocení funguje celkově dobře a nabízí se tak otázka, proč opravovat něco, co není rozbité? „Někteří navíc tvrdí, že většina smluv je uzavřena na nominálním základě a indexace by mohla vést ke zvýšení složitosti nebo ztrátě některých výhod. Existuje také riziko manipulace s cenovými údaji statistickými úřady, což brání plné indexaci.“
K tomu by nový systém založený na popsané indexaci vedl ke „ztrátě schopnosti centrálních bank vytvářet překvapivou inflaci. Ta přitom „může být užitečným nástrojem v krizích.“ Navzdory těmto výzvám není podle ekonoma myšlenka měnové politiky nastavené na nějakou formu autopilota bez opodstatnění. „Představuje odvážnou vizi do budoucna, která by mohla předefinovat roli centrálních bank v digitální ekonomice.“
*Irvingův "kompenzovaný dolar" byl plán na stabilizaci kupní síly peněz. Stál na tom, že by se měnila hodnota dolaru ve vztahu ke zlatu tak, aby se kompenzovaly změny cenové hladiny. Cílem tedy bylo, aby dolar měl stabilní kupní sílu tím, že by se měnila hmotnost zlata odpovídající jednomu dolaru. Například jednou měsíčně, podle toho, jak se mění ceny zboží a služeb. Pokud by tedy ceny zboží a služeb rostly, zlatá váha dolaru by se v tomto systému zvýšila např. na 28 gramů zlata místo 25 gramů. Přesně tak, aby se kompenzoval pokles kupní síly daný růstem cen. Pokud by ceny naopak klesaly (nastala by místo inflace deflace), zlatá váha dolaru by se snížila.
Zdroj: VoxEU