Clayton: Je „kupujte domácí zboží“ smysluplná politika?

Po brexitu bude mít britská vláda větší svobodu ohledně podpory spotřebitelů v nákupech domácího zboží. David Clayton a David Higgins k tomu na stránkách VoxEU dodávají, že podobné snahy se objevují v dobách ekonomického útlumu a nejistoty a jsou pokusem o podporu domácí ekonomiky. Slogany typu „Buy British“, tedy „kupujte britské“, se ve Velké Británii objevovaly už ve třicátých letech, podobnou cestou se v osmdesátých letech vydala Austrálie a Nový Zéland. Jak je ale tato „nacionalistická obchodní politika“ efektivní?

Ekonomové zkoumali vývoj v sedmdesátých a osmdesátých letech, tehdy se zvedly jak britské exporty do Evropy, tak dovozy ze zbytku kontinentu. Zvýšená konkurence ze strany zahraničních subjektů tak vedla k úvahám a pokusům o podporu domácího zboží. Ekonomové k tomu dodávají, že pokud mají přinést úspěch, musí být splněny dva základní předpoklady. Za prvé, spotřebitelé musí mít skutečné preference pro domácí zboží. A k tomu musí být jasně rozlišitelné, co je opravdu domácím zbožím. A s tím souvisí řada otázek: Je například domácí zboží to, které na domácí půdě vyrobí zahraniční společnosti? A pokud se daný produkt skládá i z dovezených komponentů, při jakém jejich množství přestává být domácím produktem?

Labouristé se na konci sedmdesátých let nakonec rozhodli, že jejich vláda kampaň „Buy British“ nepovede, konzervativní vlády se o ni následně pokusily, ale po několika letech pokusy vzdaly. Až na konci sedmdesátých let přitom byla zpracována studie, podle které spotřebitelé nevěnují zemi původu větší pozornost u obuvi, koberců, zahradního nářadí, oblečení, kuchyňských linek a nábytku. U elektroniky hrála hlavní roli značka. Nejvýznamnější byl z hlediska nákupů poměr ceny a hodnoty. Podle ekonomů byly právě podobné závěry důvodem, proč se labouristé nepokusili reagovat na rostoucí dovozy kampaní na podporu domácího zboží. 

Konzervativní vlády pak šly trochu jinou cestou, protože nové průzkumy naznačovaly, že spotřebitel by rád znal zemi původu výrobků. K tomu se ukazovalo, že lidé často kupují dovozové zboží v přesvědčení, že jde o domácí produkci. Vláda tak schválila zákon, podle kterého muselo být vše označeno zemí původu. Do tří let ale evropský soudní dvůr tento postup zakázal a prohlásil jej za netarifní opatření sloužící jako nástroj protekcionismu. 

Je pravděpodobné, že nyní jsou preference spotřebitelů jiné než v sedmdesátých a osmdesátých letech? Ekonomové míní, že cena a kvalita budou nejspíš stále tím nejdůležitějším faktorem, který rozhoduje o nákupech. Takže: „Pokud nebudou britské firmy schopny dosáhnout stejné kvality a ceny jako firmy ze zahraničí, bude se zvyšovat podíl dovozů.“ 

Otázkou podobně jako před desítkami let také zůstává, co je vlastně britský produkt. Ekonomové v této souvislosti zmiňují, že ani silné konzervativní vlády osmdesátých let nebyly schopny prosadit nějaký univerzální standard, podle kterého by se určovalo, od kdy už je produkt domácí. Různé firmy a různá odvětví totiž mají v této oblasti rozdílné zájmy a názory. Ekonomové končí s tím, že stále větší objem služeb, které se stávají předmětem mezinárodního obchodu, celý problém ještě násobí. Ze snah o podporu nákupů domácího zboží a služeb by tak nakonec mohli těžit jen právníci a lobbistické skupiny. 

Zdroj: VoxEU