Ekonom Tim Taylor poukazuje na diskuse o povaze a definicích kapitalismu a také na to, jak tento systém uchopilo Švédsko. Tedy země, která je třeba v USA některými považována za příklad fungujícího socialismu, ale která podle jiných definic funguje jako běžná kapitalistická země. Taylor zmiňuje práci Johana Norberga, který popisuje historii a ekonomický vývoj země jako posouvání se mezi extrémy.
Podle Norberga bylo Švédsko v 60. letech minulého století „na vrcholu světa“. Země měla vzdělanou pracovní sílu a otevřenou a konkurenceschopnou ekonomiku, která přinášela vysoký růst, zisky a vyšší mzdy. „Mnozí dospěli k závěru, že nyní si ekonomika skutečně může dovolit skutečně velkou vládu. Za pouhých 20 let se veřejné výdaje více než zdvojnásobily, především kvůli rychlé expanzi sociálních služeb, jako je zdravotní péče, péče o seniory a děti, důchody a příspěvky na bydlení.“
A tak se Švédsko v 70. a v 80. letech cizincům jevilo jako příklad země s vysokými příjmy, která přešla z kapitalistické orientace a země malého vládního sektoru na velký státní sektor s celkovou socialistickou orientací. Hovořilo se o „střední cestě“ mezi kapitalistickými Spojenými státy a komunistickým SSSR. Ale na počátku 90. let byla švédská ekonomika v krizi. Ta nesla tři roky silného negativního růstu, vysoké inflace a nominálních úrokových sazeb, které v jednu chvíli dosáhly 500 procent. Nezaměstnanost vzrostla na více než 10 %, kde se udržela po celé roky. Deficit státního rozpočtu vzrostl na více než 10 % HDP.
Tou dobou tedy nastal čas na další zásadní soubor reforem a prominentní švédský ekonom Assar Lindbeck byl vybrán do čela komise, která měla vytvořit konkrétní plán. Švédsko se nevrátilo ke svému modelu z doby před rokem 1970, ale změny byly podstatné. Během několika příštích let země podstatně snížila veřejné výdaje, výdaje i příjmy přiblížily průměru OECD. Země také snížila úrovně dávek ve svých systémech sociálního zabezpečení. Bylo privatizováno devatenáct státních podniků a byly zrušeny veřejné investiční fondy, které dříve zasahovaly do investičního rozhodování soukromých podniků. Norberg píše:
Poprvé byly povoleny soukromé a komerční rozhlasové a televizní stanice. Železnice, autobusová doprava a vnitrostátní letectví byly deregulovány. Telekomunikační a energetický sektor byly otevřeny konkurenci. Byly povoleny soukromé pracovní agentury a sníženy dávky v nezaměstnanosti. Poslední zbytky systému regulace cen byly zrušeny s nechvalně známou výjimkou regulace nájemného, která nadále velmi ztěžovala získání nájemního bytu v rostoucích městech, jako je Stockholm. Centrální banka dostala explicitní inflační cíl ve výši 2 procent ročně.
V této fázi tedy zůstalo Švédsko zemí se sociálním státem, který je podle amerických standardů velký, i když podle západoevropských standardů tomu tak není. Tento sociální stát však funguje v rámci ekonomiky, která je značně deregulovaná a otevřená mezinárodnímu obchodu. V rámci této reformy se také Švédsko vzdalo myšlenky, že by mohlo platit za svůj sociální stát zdaněním bohatých. Místo toho platí většinu daní střední třída, a to i prostřednictvím daně z přidané hodnoty. Střední třída má ale také většinu výhod. Taylor na závěr zdůrazňuje, že ve Švédsku neexistuje socialismus. „Ve skutečnosti se země jasně zaměřuje na podporu tržního kapitalismu jako metody financování sociálního státu.“
Zdroj: The Conversable Economist