Latinská Amerika nemá právě jednoduchou minulost, ani politicky ani ekonomicky. Vládly zde nejdelší a nejkrutější vojenské diktatury 20. století a docházelo zde k největším státním bankrotům. Celý kontinent byl synonymem špatné hospodářské politiky: vysoká inflace, vysoký dluh, omezený zahraniční obchod, minimální investice.
První zemí, která se vydala jinou cestou, alespoň ve své ekonomické politice, bylo Chile v 80.letech dvacátého století. I když začátek nebyl snadný, Chile se stalo nejlépe fungující jihoamerickou ekonomikou, jejíž tempo růstu se pohybuje stabilně nad 4% ročně. V 90. letech se zdálo, že i další latinskoamerické země pochopily, že vysoká inflace a protekcionismus k ničemu nevedou: Mexiko a Argentina byly považovány za klasické případy „uzdravujícího se pacienta“. Zatímco Mexiko v terapii víceméně vytrvalo a dnes je pevnou součástí severoamerické zóny volného obchodu (společně s USA a Kanadou) a fenomén maquiladoras u jižní hranice USA zřejmě natrvalo změnil tvář mexické ekonomiky.
Argentina se, naproti tomu, stala příkladem nezvládnuté ekonomické politiky, kdy pevná vazba na americký dolar sice omezila inflaci, ale nedostatečně pružné domácí trhy a neochota vlády snížit schodky rozpočtu vedly nakonec ke kolapsu vazby na dolar a k státnímu bankrotu.
Jak se nyní zdá, argentinská zkušenost může mít silnější efekt na jihoamerické země než zkušenost mexická (a chilská). Argentinský president Kirchner získává popularitu nejen doma, ale po celém kontinentu svým drsným zacházením se zahraničními investory. Podobnou cestou se asi vydá i nový bolivijský president Evo Morales, který mluví o znárodňování nalezišť zemního plynu. Hlavou, nebo spíše pokladníkem, obratu zpět od trhu k státnímu zasahování do ekonomiky je Venezuela její president Hugo Chávez. Díky obrovským příjmům z prodeje ropy si tento marxisticky orientovaný bývalý parašutista může dovolit financovat populistické akce doma a zároveň rozdávat levnou ropu za politickou podporu, ať už Kubě, či teď Bolivii.
Je tedy kauza trhu a kapitalismu v jižní Americe opět ztracena? Kupodivu zřejmě ne. Kromě Mexika, patřícího do střední Ameriky existují dva velké „jihoamerické“ důvody k optimismu: Chile a Brazílie. Chile zůstává nejdynamičtější jihoamerickou ekonomikou, a to přes to, že v zemi vládne již třetí „socialistický“ president po sobě: nyní je to presidentka Michelle Bachelet. Liberální ekonomická politika a její nezávislé instituce je však v Chile natolik pevně zakořeněná, že ani vláda levice ji, prozatím, neohrozila. Systém rozpočtových pravidel a nezávislosti rozpočtové politiky na politickém cyklu může Chile závidět prakticky celý svět.
Druhým zdrojem optimismu je paradoxně Brazílie, země která si zvolila za presidenta odborářského vůdce „Lulu“ da Silva. Obavy z jeho vlády se však nenaplňují: brazilská vláda uplatňuje vcelku rozumnou hospodářskou politiku a rozhodně se nepouští do rychlého zadlužování země, tak typického pro řadu zemí latinské Ameriky. V prosinci loňského roku dokonce Brazílie předčasně splatila více než 15 miliard dolarů, které dlužila Mezinárodnímu měnovému fondu.
Nicméně, volný trh a kapitalismus potřebuje i v jižní Americe rychle uspět ve větším měřítku. Chávez a jeho „petrodolary“ představují vážnou hrozbu dlouhodobé prosperitě celého kontinentu. Čím dříve ho ostatní země nebudou potřebovat, tím lépe.
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)