Finanční sektor nejen v USA nyní čelí tlaku, který si sám na sebe uvalil, zejména státní pomocí a sérií fúzí a akvizic. V USA je stát podle Treasury Department mimo jiné připraven aktivně ze svého záchranného balíčku podpořit ty banky, které koupí svoje slabé kolegyně. I bez toho tam ale dochází k významné konsolidaci. A podobné se děje po celém světě. V Brazílii se např. před pár dny Banco Itau Holding Financeira SA spojila s Uniao de Bancos Brasileiros SA - vytvořila tak největší nestátní banku a zároveň podpořila spekulace ohledně další vlny konsolidace v sektoru (a tudíž i růst cen akcií bank).
Bankovnictví není ve způsobu vypořádání se s krizí žádnou výjimkou – pokud se, jako všechna ostatní odvětví, dostane do krize, vidíme vlnu fúzí a akvizic (M&A). Díky významu tohoto odvětví pro celou ekonomiku pak v bankovnictví v případě krizí vidíme i aktivní podporu státu, či dokonce donucení k M&A. Přes poměrně široký konsenzus nad tím, že toto je jedno z nejlepších řešení (např. lepší než přímý vstup státu do banky), existují argumenty proti němu. Shrnuje je např. studie „Banking sector crisis and mergers as a solution“ (M.S.H. Shih, 2002). Tato, i jiné studie, ukazují, že synergie při spojení bank jsou většinou záporné. Tj. nedostaví se nákladové úspory z eliminace překrývajících se operací (marketing, apod.), nebo se dostaví příliš pozdě. V první vlně se spíše dostaví dodatečné náklady – jak peněžní, tak ve formě vytíženosti managementu. A hlavně – pokud se zvýší riziko bankrotu, mění se mechanismus toho, jak kombinace rizika jednotlivých bank ovlivňuje celek. Zatímco v dobrých časech, kdy fúzující banky mají malé riziko bankrotu, jejich kombinace toto riziko v celku ještě snižuje, v časech zlých ho naopak ještě zvyšuje.
Uvedené tedy znamená, že M&A v bankovnictví snižuje riziko bankrotu jen v dobách, kdy o to nikdo ani moc nestojí. Ve chvíli, kdy stoupá riziko bankrotu u všech bank – jako např. při současné krizi, tento mechanismus již funguje obráceně – celek je rizikovější než jeho části před M&A. Je tu tedy určitá podobnost s diverzifikací akciových portfolií, zejména mezinárodní. Ta funguje dobře až do doby, kdy bychom ji nejvíce potřebovali. Tj. např. v době, jako je ta dnešní, kdy spolu úzce korelují trhy do té doby i jen volně provázané. Máme tedy v rukou možná další dobrý stroj, který chodí dobře, jen to cimrmanovsky „neseje“, když je potřeba. Což nepotěší – je to nyní ten nejlepší, jaký máme.
Pozn.: Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.