Posledních několik dnů bylo z pohledu investora natolik překotných, že se jen velmi těžko vybírá, která událost by si zasloužila největší pozornost. Pojďme si projít ty (možná) nejzajímavější z nich:
• Americká vláda a centrální banka (Fed) se stávají kolosálními jednotkami intenzivní péče, které za pomoci peněz daňových poplatníků udržují při životě klinicky mrtvé banky. Po dlouho popíraném, a zejména ze strany šéfa Fedu Bena Bernankeho vehementně odmítaném, „de facto“ znárodnění vláda v pondělí rozhodla o další pomoci churavějící . V případě se vláda s podílem cca 40% spolehlivě stává majoritním vlastníkem, v případě je situace ještě markantnější – zde drží stát dokonce 80 % akcií. Je s podivem, proč se všichni tak bojí otevřeně vyslovit to, co je zcela zřejmé – uvedené dvě instituce byly předány do rukou státu. Stejně jako to, že částky vynaložené na jejich komatózní polehávání na lůžku nejsou zdaleka konečné…
• New York Stock Exchange do června letošního roku suspendovala tzv. „dollar rule“. Toto pravidlo stanoví, že tržní cena akcie společnosti kotované na musí být nad jedním dolarem, jinak firmě hrozí odchod z hlavního trhu a přechod na méně prestižní segment nebo úplné vyřazení. Vzhledem k tomu, že toto riziko je eminentní pro akcie firem jako (USD0,45), (USD1,28), Motor Company (USD1,86) nebo (USD 2,08), nabídka „kvalitních“ akcií na hlavním trhu by mohla relativně rychle prořídnout.
• Setkání vrcholných představitelů Evropské unie odmítlo plošnou pomoc zemím střední a východní Evropy. Na to, jak ještě před nějakými 14 dny bila všechna média na poplach a svědomitě popisovala region střední a východní Evropy jako cosi nápadně připomínající časovanou bombu, jde o poměrně radikální změnu názoru. Výše uvedené však jenom potvrzuje několik již dříve vyslovených tezí: a) „stará“ EU má dost problémů sama se sebou na to, aby se ještě systematicky zabývala „nově příchozími“, b) možnost „prodat“ svým voličům myšlenku finanční pomoci východní Evropě, když oni sami jsou na pokraji finančního zhroucení, by byla politickou sebevraždou, c) ať si každý říká, co chce, teď je v tom každý sám za sebe. Sladké řeči o neexistenci protekcionismu jsou jenom mediální vějičkou. Vždyť jedním dechem bylo také řečeno, že případné problémy budou řešeny na bázi „případ od případu“. A to znamená, že francouzské zájmy budou hájeny v každém případě.
• A to nejlepší nakonec – švýcarská média (sic!) přinesla o víkendu informaci, že předseda představenstva Josef Ackermann by se mohl stát novým CEO švýcarské AG. Pokud odmyslíme od možnosti, že by uvedená informace byla jenom novinářskou kachnou, nelze nevidět paradoxnost uvedené situace. Člověk, zodpovědný minimálně manažersky za jednu z největších hospodářských ztrát banky v posledních desetiletích by se měl nakrásně přesunout z jednoho teplého křesla do druhého? Proč? Čím si to zasloužil? Snad jedině tím, že ti machři v to dovedli k mnohem tragičtějšímu konci a proto je laťka nastavená opravdu hodně nízko.