Jediné, co postrkuje světovou ekonomiku vpřed, jsou fiskální a monetární stimuly. Obecně se předpokládá, že bude možné dosáhnout hladkého ukončení této stimulace, nic však není méně pravděpodobné. Privátní sektor nyní utrácí mnohem méně, než kolik činí jeho příjem. OECD očekává, že v šesti z jejích členských zemí bude tento rok příjem převyšovat výdaje o 10 %, u dalších třinácti to bude mezi 5 a 10 %. Tento posun směrem k úsporám přitom probíhá i přes dosud nezaznamenané monetární uvolňování.
Abychom mohli odpovědět na otázku, jak správně provést exit, musíme se shodnout na tom, jak proběhl vstup. Z velké části zní odpověď tak, že během minulých tří desetiletí pomohla série bublin světové ekonomice v pohybu vpřed. Na pozadí těchto bublin figurovala úvěrová superbublina, která praskla v roce 2008. Proto se zhroutily privátní výdaje a prudce vzrostly fiskální deficity.
Jedním z čelních kritiků chyb centrálních bank je William White, bývalý hlavní ekonom Banky pro mezinárodní platby. Podle jeho názoru centrální banky držely úrokové sazby příliš nízko po příliš dlouhou dobu. Výsledkem byla série nerovnováh, ne nepodobných tomu, co probíhalo v USA v roce 1920 a v Japonsku v roce 1980. Růst objemu úvěrů byl v podstatě neomezený zejména díky tomu, že reálné úrokové sazby byly nižší než růst ekonomiky.
„Úspěchem“ bude nyní to, pokud se podaří znovu nastartovat úvěrový motor v ekonomikách s vysokými příjmy. Tím by se podpořily výdaje privátního sektoru, zmenšily fiskální deficity a ekonomika by se dostala zpět do normálu. „Neúspěchem“ by bylo pokračující oddlužování, nedostatečně silné privátní výdaje a vysoké fiskální deficity po mnohem delší dobu, než si dnes dovede kdokoliv představit. Tedy stejná situace jako v Japonsku po prasknutí jeho bubliny, jen v mnohem větším měřítku. Výsledkem „úspěchu“ by ale bohužel byla pravděpodobně ještě větší krize v budoucnu. Obě možnosti tak nakonec směřují ke krizi v oblasti státního dluhu a pravděpodobně k inflaci.
Jako jednu z cest, jak by se svět mohl dostat z dluhové kocoviny bez kolapsu, lze uvést růst privátních a veřejných investic v deficitních zemích, nebo růst poptávky z rozvíjejících se ekonomik. V prvním případě by budoucí vyšší příjmy umožnily vyšší zadlužení v současnosti. Ve druhém případě by úspory v deficitních zemích přirozeně financovaly zvýšené investice v rozvíjejících se zemích.
Tyto možnosti ale vyžadují radikální změnu v přemýšlení. Země jako USA a Velká Británie by měly po dlouhou dobu vysoké deficity a musely by být ochotné podporovat investice. Země s vysokými příjmy by také musely jednat s rozvíjejícími se zeměmi o reformách globálního finančního systému, které by umožnily tok kapitálu od těch prvních k těm druhým. Většina lidí ale bohužel věří, že svět se vrátí tam, kde byl dříve. Nevrátí a ani by neměl. Úspěšný exit by byl charakterizován tím, že by přebytky privátního sektoru financovaly vyšší investice napříč celým světem. Nevěřme, že nás zachrání úvěrem poháněná spotřeba, namísto toho investujme do budoucnosti.
(Zdroj: Financial Times)