Mnozí z vás, kteří čtete tento článek, máte ve svém pracovním týmu člověka ze zahraničí. Případně ve vaší tuzemské pobočce dočasně pracuje kolega ze zahraniční centrály vašeho chlebodárce. Není to nic neobvyklého, naopak u větších firem jde spíš o pravidlo.
Tušili jste ale, že i když jsou vaši kolegové ze země EU (a mají tak formálně stejné právní postavení jako čeští zaměstnanci), stejně musíte o jejich angažmá písemně informovat krajskou pobočku Úřadu práce, a to nejpozději v den nástupu dotyčného do práce? Stejně tak je nutné dát úředníkům vědět o všech změnách včetně toho, když pracovní poměr kolegy z EU v Česku skončí. Pokud něco z toho, co jsem popsal, zapomenete splnit, připravte si až stotisícovou pokutu.
Odpověď na otázku, proč zákonodárci zarputile trvají na takové byrokracii, mohu dát jen stěží. Zato však z praxe vím, že o zmíněné povinnosti řada tuzemských manažerů a majitelů firem vůbec netuší, a když se o ní dozví, jsou upřímně zaraženi. Vždyť například Slovák, Němec nebo Polák, navíc pokud je v Česku natrvalo usazený, není obecně považován za cizince. Logicky se ptají, jaký přínos tedy naše členství v Unii má, když v praxi se ohledně pracovníků z EU vyžaduje řada administrativních povinností, které se nemusí plnit u českých zaměstnanců.
Ohlášením to nekončí
To ale není vše. Podle zákona také zaměstnavatelé musejí vést o zahraničních pracovnících, které zaměstnávají nebo kteří k nim byli vysláni, evidenci údajů. Například zda jde o muže, nebo o ženu, a jakým nejvyšším dosaženým vzděláním se dotyčný může pyšnit. Tento úřední šiml má podle mého názoru jediný cíl: sběr statistických dat, u kterých je diskutabilní, zda, k čemu a kdo je kdy využije. Jak jinak si vysvětlit potřebu tyto informace sbírat nad rámec toho, co už zaměstnavatelé musejí sdělovat například pro účely sociálního zabezpečení či daní? Údaje o pohlaví zahraničních zaměstnanců a o jejich školních úspěších ale musejí být zjevně nesmírně důležité, když za jejich neposkytnutí opět hrozí stotisícová pokuta.
Jára Cimrman měl jako obvykle pravdu. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co se s tím momentálně dá dělat. Firmám můžu jako právník jen doporučit, aby se povinnostmi řídily, chtějí-li se vyhnout nepříjemné pokutě, ačkoli si o nich mohou myslet své. Nezbývá než doufat, že v rámci slibované reformy volného pohybu pracovních sil v EU, potažmo podnikatelského prostředí v ČR, výhledově padne i tato administrativní komplikace.