V novém občanském zákoníku (NOZ) lze zasílatelství hledat v rámci systematického zařazení pod smlouvami tzv. příkazního typu, a to mezi paragrafy 2471 a 2482. Aby nevznikly jakékoli pochybnosti, je nutné již na počátku uvést, že zasílatelskou smlouvou se zavazuje zasílatel obstarat pro příkazce přepravu zásilky z bodu A do bodu B, případně obstarat veškeré úkony s tím související, a příkazce se zavazuje za toto obstarání zaplatit odměnu. Obstaráním přepravy se přitom rozumí zejména uzavření smlouvy s dopravcem, který přepravu zboží provede. Zasílatel přitom jedná vlastním jménem, avšak na účet příkazce. Jde tak v podstatě o přizpůsobenou komisionářskou smlouvu v oblasti obstarávání přepravy věcí. Z tohoto důvodu NOZ stanoví, že se na zasílatelství použijí přiměřeně i ustanovení o komisi.
Odlišení nemusí být jasné
Spedici je však nutné odlišit od smlouvy o přepravě věcí. Zatímco v případě smluv o přepravě půjde o vztah mezi odesílatelem zásilky a dopravcem, u zasílatelství půjde o vztah mezi odesílatelem a tím, kdo pro odesílatele přepravu obstarává, ale přepravu neprovádí. Neodporuje-li to smlouvě, nebo nezakáže-li to příkazce nejpozději do začátku uskutečňování přepravy, není vyloučeno, aby zasílatel provedl přepravu i sám. Současně může zasílatel užít k obstarání přepravy i dalšího zasílatele (mezizasílatele).
Jako příklad toho, že hranice mezi smlouvou o přepravě a spedicí je poměrně úzká, svědčí i spor, který nakonec rozhodoval až Nejvyšší soud. Žalobce uzavřel se žalovaným smlouvu o přepravě, na základě které měl být přepraven ze skladu v zahraničí do skladu v Česku náklad cigaret a alkoholu. Žalovaný však přepravu neprovedl sám, ale dohodl se na jejím uskutečnění s dalším dopravcem. Zboží bylo při přepravě odcizeno, k čemuž zaměstnanec dopravce, provádějícího přepravu, „pomohl“.
Žalobce požadoval po žalovaném zaplacení vzniklé škody. Dovolával se Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Podle této úmluvy odpovídá žalovaný za jednání a opomenutí svých zástupců a pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije při provádění přepravy, jako za vlastní jednání a opomenutí za předpokladu, že tito zástupci, pracovníci nebo ostatní osoby jednají v rámci svých pracovních úkolů. Žalovaný se bránil tím, že mezi ním a žalobcem byla ve skutečnosti uzavřena smlouva zasílatelská, podle které by za odcizení zásilky odpovídal jen v případě, že škodu mohl odvrátit při vynaložení odborné péče.
Jak rozhodl Nejvyšší soud? Podle jeho názoru se předně nemohlo jednat o smlouvu zasílatelskou, neboť z objednávky žalobce, kde bylo určeno konkrétní zboží a požadována jeho přeprava, nevyplývá, že by si objednal pouze obstarání přepravy. Naopak objednávka jednoznačně svědčila o tom, že strany měly v úmyslu uzavřít smlouvu přepravní. Pokud jde o otázku odpovědnosti žalovaného, Nejvyšší soud uzavřel: „Žalovaný jako dopravce odpovídá za jednání a opomenutí svých zástupců, pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije při provádění přepravy, stejně tak jako za jednání a opomenutí zástupců, pracovníků a všech ostatních osob, kterých použije jeho poddopravce i případný poddopravce tohoto poddopravce. Předpokladem je, že tito zástupci, pracovníci nebo ostatní osoby jednají v rámci svých pracovních úkolů, přičemž za takové jednání je třeba považovat i úmyslné jednání této osoby, pokud tato osoba jednala v rámci uložených pracovních úkolů, i když nejednala v zájmu dopravce, ale svým jednáním výlučně sledovala vlastní zájmy nebo zájmy třetí osoby. Dopravce tak zásadně odpovídá za jednání řidiče pověřeného provedením přepravy spočívající v krádeži tohoto zboží, jehož se dopustil během přepravy.“
Nejvyšší soud ještě doplnil, že dopravce by naopak neodpovídal za škodu, kterou by řidič úmyslně způsobil krádeží zboží v obchodu, neboť v tomto případě by v rámci uložených pracovních úkolů nejednal.
Neriskujte zbytečně
Kromě určení účastníků smlouvy a závazku zasílatele obstarat pro příkazce přepravu věcí je nutné, aby smlouva obsahovala i další podstatné náležitosti, a to určení věcí, jejichž přepravu má zasílatel obstarat (například auta, uhlí, zmiňovaný alkohol či cigarety, nebo jakékoli jiné zboží), dále odkud a kam má být zboží přepraveno a sjednání odměny zasílatele. V případě, že příkazce bude mít zájem, aby zboží zasílatel pojistil, musí to být mezi účastníky ujednáno. Bez takového ujednání totiž zasílatel tuto povinnost nemá.
Přestože NOZ neukládá smluvním stranám, aby spedici uzavřely v písemné formě, lze takový krok s ohledem na lepší průkaznost v případě sporu vřele doporučit. Platná bude tedy i smlouva uzavřená jako ústní dohoda. Zpravidla půjde o požadavek příkazce na obstarání přepravy se stanoveným obsahem a jeho přijetí zasílatelem. Pokud z jakéhokoli důvodu neuzavřete smlouvu písemně, pamatujte na to, že zasílatel může požadovat po příkazci doručení tzv. zasílatelského příkazu, tj. příkazu k obstarání přepravy.
Nové ručení příjemce zásilky
Shodně s předchozí právní úpravou obchodního zákoníku platí i podle NOZ, že zasílatel je povinen nahradit škodu, která vznikne na převzaté zásilce při obstarávání přepravy v případě, že se mu nepodaří prokázat, že ji nemohl odvrátit.
NOZ nově upravuje ručení příjemce zásilky v případě, věděl-li o pohledávce zasílatele ze zasílatelské smlouvy vůči příkazci, nebo o ní musel vědět.
V případě, že by měl příkazce vůči zasílateli dluh vyplývající ze smlouvy, má shodně s předchozí právní úpravou zasílatel k zásilce zástavní právo, dokud je zboží u něho nebo dokud má u sebe listiny opravňující ho se zásilkou nakládat. Nově je dle NOZ upravena povinnost mezizasílatele uplatnit na žádost dřívějších zasílatelů všechna práva, která jim přísluší z jejich zástavního práva.