Jon Hartley ve svém podcastu vedl rozhovor se známým ekonomem Robertem Barrem, bavili se o řadě teoretických a praktických ekonomických témat. Na stránkách The Conversable Economist shrnuje ta nejzajímavější témata Tim Taylor. Mimo jiné mezi ně řadí multiplikátory a efektivitu fiskální stimulace či inflační splácení dluhů.
Jednou ze základních otázek v ekonomii je „multiplikátor“, tedy ukazatel toho, o kolik zvýšení vládních výdajů zvýší výkon celé ekonomiky. Jestliže vyšší vládní výdaje nevedou k žádné změně, multiplikátor je nulový. Pokud zvýší velikost ekonomiky v poměru jedna ku jedné, pak je multiplikátor roven jedné. Optimisté někdy tvrdí, že multiplikátor je větší než jedna, zatímco pesimisté se domnívají, že by mohl být dokonce záporný. Barro tvrdí, že ve většině situací důkazy ukazují na multiplikátor mezi nulou a jednou. Barro konkrétně říká:
„Pohled na změny výdajů v oblasti obrany v poměrně dlouhém časovém období je velmi dobrým nástrojem pro odhad multiplikátorů… U mnoha zemí by takový odhad neměl smysl kvůli tomu, jaké jsou přímé ničivé účinky války. USA se však v tomto ohledu liší. Nemají tak velké realizované škody související s válkami, zejména s druhou světovou válkou… Multiplikátory byly tedy kladné.“ Konkrétně ekonom odhaduje, že se pohybovaly kolem hodnoty 0,5 a „multiplikátor dosahující jedné a výše je naprosto absurdní“. Správným výchozím bodem při testování a analýzách je přitom podle Barra předpoklad, že multiplikátor by měl být nulový. Podle logiky, která říká, že pokud se zvýší výdaje v jedné oblasti, v jiné musí klesnout.
Ekonom se věnoval i tématu inflace a vládních dluhů. Inflace totiž snižuje hodnotu stávajícího dluhu, a pokud tedy vládní výdaje vedou ke zvýšení inflace, snižují tím hodnotu stávajícího zadlužení. Z určitého pohledu se tak dá říci, že vláda inflaci využila k tomu, aby zaplatila své vyšší výdaje. Barro konkrétně říká: „Jestliže dojde k masivnímu nárůstu vládních výdajů, jako jsou třeba transferové platby, dá se vyhnout tomu, že bude nutné škrtat jinde či zvyšovat daně. A to vyšší inflací…. To v podstatě smaže velkou část reálné hodnoty nesplacených státních dluhopisů a představuje to skutečně velký dočasný zdroj příjmů, který může činit asi 10, 15 % HDP. Takže nejde o žádnou maličkost.“
Barro dodává, že lidem se nelíbí myšlenka na hrazení vládních výdajů inflací. „V tomto bodě se setkávám s velkým rozhořčením u lidí, kteří jsou normálně na mé straně. Ti chtějí inflaci vnímat jako plošně škodlivý jev.“ Barro ale v první řadě považuje za škodlivou například nadměrnou fiskální expanzi za vlády Bidena. „Nebylo nutné mít tak obrovský nárůst transferových plateb. Ale když už jsme ho měli, většinu z toho jsme fakticky zaplatili překvapivou vlnou vysoké inflace. A možná tato část celého příběhu nebyla tak šílená, protože alternativy by byly také velmi nákladné.“
K tématu výzkumu dlouhodobějšího rozvoje a růstu ekonom uvedl, že „přirozenou empirickou oblastí, kterou je třeba zvážit, jsou zkušenosti z různých zemí. Zemí, kde existuje velká rozmanitost, pokud jde o zavádění různých politik a institucí. A existuje určitá naděje, že se podaří izolovat v analýze to, co je skutečně důležité pro dlouhodobý ekonomický růst.“ Barro se tomuto tématu věnoval zejména v 90. letech a na začátku prvního desetiletí našeho století. Nějakou dobu byl o tuto oblast obrovský zájem, jak ale připomíná Taylor, pak došlo k určité krizi důvěryhodnosti ekonometrie. Barro ovšem tvrdí, že není dobré „ignorovat nejlepší data, která máme.“ V podstatě je to podle něj nyní tak, že „prostě nemůžete dělat tuhle práci. Je to vnímáno jako nelegitimní. Ale myslím si, že je to opravdu špatně a je to škoda.“
Zdroj: The Conversable Economist