"Práce šlechtí", aneb workoholismus jako metla lidstva

„Práce šlechtí“, praví slavná česká pohádka. Lidé v duchu těchto slov pracují a zajišťují si tak prostředky nezbytné k získání vytoužených statků. Avšak, kde už je hranice, kdy plody práce (plat, uspokojení z kvalitního výkonu) nestojí za obětované příležitosti (odpočinek, volnočasové aktivity)?

Jistě i okolo sebe často narazíte na lidi, kteří smysl práce takříkajíc nechápou. Práce totiž není cíl, nýbrž prostředek k jeho dosažení. A je jedno, jestli je cílem koupě nového auta, či prosté potěšení spojené s dobře odvedeným výkonem. Jenže co ve chvíli, kdy člověk zaměstnání přestane vnímat jako prostředek, nebo chcete li nástroj, určený k naplnění svých snů?

V zásadě existují dvě extrémní reakce. Buď přestane pracovat a čeká jej sociální vyloučení. Opačný extrém pak představuje čirý workoholismus, kdy člověka práce svazuje. V konečném důsledku se v takovém případě mění společenské vnímání zaměstnání, a tak nějak se stává normálním, dřít do úmoru.

Pohled na data z dílny Hamermesh and Stancanelli odhaluje, že právě podobný trend možná způsobil rozdílnosti mezi průměrným počtem týdně odpracovaných hodin napříč různými státy. Z šestice sledovaných zemí je to Amerika, tedy země kde od pradávna platí „čím víc, tím líp“, kde průměrná týdenní pracovní doba zabere nejvíce času. Na paty pak šlapou Velká Británie (strůjce americké morálky a následně její největší následovník) a Německo.

Vysoké nasazení čelní dvojice pak dokresluje podíl zaměstnanců, kteří v práci tráví největší množství přesčasů. U Britů je to takřka 5* % zaměstnanců, kteří pracují 65 a více hodin týdně, u amerických zástupců pak hodnota podílu šplhá k 4* %. Otázkou tak zůstává, co je příčinou touhy Američanů a Britů trávit v práci výrazně více času?



Důvodem může být již zmiňovaná společenská změna, v jejímž rámci se stalo „normálním“ pracovat daleko více. Silná víra v kapitalismus a s ním spojená zodpovědnost za vlastní výsledky tak žene zaměstnance vpřed. Ano, spousta z nich před sebou dozajista vidí možné cíle a práci vnímá jako prostředek k jejich dosažení. Jenže podle výzkumů Conference Board byla celková spokojenost například amerických pracovníků na výrazně nižších úrovních, než tomu bylo v devadesátých letech. Jinými slovy tedy lidé trpí stresem a nevnímají za dostatečné plody své práce.



Ačkoliv data pracují se vzorkem a jejich výstup nelze brát zcela doslovně, můžou být vodítkem k odhalení děsivého trendu. Trendu, kde starší „spokojenější“ generace svým pracovním úsilím (které výchovou patrně přenesly na mladší generace) vytvořily společenský úzus a pro lidi se proto workoholismus stal běžnou součástí jejich životů. A to je přesně ta situace, kdy již plody práce za obětované příležitosti nestojí.

Zdroj: Economist, Hamermesh and Stancanelli, Conference Board

* hodnota byla v původní verzi uvedena chybně (výrazně vyšší)