Brad DeLong připravil pro konferenci MMF úvahu na téma potřebných změn v makroekonomii. Jeho návrhy mě šokovaly, a to v pozitivním slova smyslu. S Bradem se shodneme v mnoha ohledech a čekal jsem, že přijde s něčím, co se bude podobat mým dosavadním názorům. Jeho myšlenky jsou ale úplně nové. Můžeme je shrnout do dvou základních oblastí, které jdou proti všeobecnému přesvědčení. DeLong tvrdí, že bychom si měli přát, aby vládní sektor byl větší. A úroveň veřejného zadlužení podle něho není příliš vysoká, ale naopak příliš nízká.
Položme si otázku, jak velký by vlastně měl být státní sektor. Obecná odpověď zní, že by měl zajišťovat to, co dělá lépe než sektor soukromý. O co ale konkrétně jde? V učebnicích se v této souvislosti dočteme o veřejných statcích – takových, které soukromý sektor neprodukuje. Příkladem je národní obrana, léčba některých nemocí, apod. V devatenáctém století vlády vykonávaly přesně tyto činnosti. Dnes je toho ale mnohem více – vzdělání, péče o penzisty, kompletní zdravotní péče. Můžeme tvrdit, že některé aspekty vzdělání jsou veřejným statkem, ale to není ten důvod, proč se zde spoléháme na vládu. A už vůbec to neplatí o zdravotní péči či penzijním systému. Zkušenosti totiž ukazují, že vládní sektor je v této oblasti mnohem lepší než sektor soukromý. DeLong pak prostě tvrdí, že měnící se ekonomika vede k tomu, že těchto služeb bude poptáváno víc a víc a tudíž je třeba větší vládní sektor.
Na základě svého pochopení zmíněných návrhů se domnívám, že DeLong také naznačuje, proč je vládní sektor ve zmíněných oblastech lepší: Lidé v nich musí činit velmi dlouhodobá rozhodnutí. Taková rozhodnutí jsou obvykle složitá a nejsme v nich moc dobří. Můžeme hovořit o hyperbolickém diskontování, omezené racionalitě a dalších konceptech, jde ale prostě o to, že naše mozky jsou uzpůsobeny pro život ve stepích a ne pro kapitalistické finance s obrovskými částkami peněz.
Když podobné názory řeknete libertariánům, obvykle odpovědí, že pokud lidé udělají chybu, je to jejich věc. Jestliže ovšem podporujeme volný trh, obvykle tak činíme kvůli tomu, že od něj očekáváme pozitivní výsledky. Pravda je zde ale taková, že paternalismus v podobných oblastech přináší lepší výsledky. DeLong tvrdí, že stárnoucí populace a poptávka po vzdělané pracovní síle povede k tomu, že paternalismu bude třeba více. Podle mého mínění je jen méně jasné, zda to samé platí o zdravotní péči, ale v principu s ním souhlasím.
Jak bylo uvedeno, DeLong také tvrdí, že vládního dluhu je příliš málo a ne příliš mnoho, jak se obvykle domníváme. Důvod je jednoduchý: Rozdíl mezi sazbami u vládního dluhu a tempem ekonomického růstu je dlouhodobě negativní. Proč je to důležité? Běžně se domníváme, že pokud dnes vláda hospodaří s deficity, bude muset někdy v budoucnu přijít utažení rozpočtů. Jestliže ale platí uvedený vztah, kdy se sazby nacházejí pod tempem růstu, dojde ke stabilizaci dluhu bez tohoto utahování a primárních rozpočtových přebytků. Větší dluhy pak vládě umožní konat potřebné věci, jako jsou investice do infrastruktury, a investorům tím vláda poskytne bezpečná aktiva, která chtějí. Pokud nedojde k chybě, jako když někdo vstoupí do měnové unie bez jasně definovaného věřitele poslední instance, žádné budoucí problémy tím nevzniknou.
Z konkrétních historických dat je patrné, že DeLongova argumentace pro vyšší zadlužení neplatí pro všechny vyspělé ekonomiky. Je dobrá pro anglicky hovořící země skupiny G7 a také pro Německo. Největší míru zadlužení ale bohužel vykazují země, které dosahují nízkého růstu. Platí to o Japonsku zatíženém demografickým vývojem a Itálii, která zase bojuje s kolapsem produktivity. Celkový závěr tedy v tomto případě není jednoznačný a musíme být opatrní, abychom situaci ve Spojených státech nezobecňovali příliš. Bylo velkou chybou, když se v minulých letech hovořilo o tom, že všem hrozí osud Řecka. Stejnou chybou by byl předpoklad, že všichni jsou jako USA.
Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana