Ustoupit ze záře reflektorů není nikdy snadné. Spojené státy se, podobně jako řada stárnoucích celebrit, vzpírají sdílet jeviště s novými tvářemi, především s Čínou. Nadcházející zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky – dvou institucí, jimž vévodí USA a jejich západní spojenci – poskytují ideální příležitost to změnit.
USA se musí smířit se skutečností, že svět se změnil. Čím déle budou zavírat oči, tím víc poškodí své zájmy a svůj globální vliv, který je sice omezenější než dřív, ale nadále zůstává podstatný.
Svět už se nedrží statického studenoválečného řádu, charakteristického dvěma bloky zaklesnutými v otevřené, leč zdrženlivé konfrontaci. Neřídí se ani pax americana, který převládal v dekádě následující po zhroucení Sovětského svazu, kdy se USA nakrátko ocitly v postavení jediné supervelmoci.
Dnešní svět stojí na multipolárním řádu, který vzešel z proměny rozvíjejících se ekonomik – zejména Číny – ve významné aktéry obchodu a finančnictví. USA – o dalších zemích skupiny G7 ani nemluvě – teď musí v rámci rozšířených fór jako G20 soupeřit a spolupracovat nejen s Čínou, ale také s Indií, Brazílií a dalšími zeměmi.
Za tímto účelem USA musí projevit schopnost vést a adaptovat se. Nemohou odmítat podpořit úsilí Číny rozšířit svou úlohu v globální správě. Také by neměly udílet ostré výtky, když spojenci nejdou v jejich šlépějích, třeba když Velká Británie ohlásila záměr zapojit se do nové Asijské infrastrukturní investiční banky (AIIB) pod vedením Číny.
USA jako by uvízly v brettonwoodském systému, řádu vzniklém po druhé světové válce, založeném na pravidlech, opřeném o MMF a Světovou banku a vystavěném kolem amerického dolaru. Brettonwoodský systém institucionalizoval americkou geopolitickou nadřazenost a nechal Británii jako dřívější imperiální velmoc ukročit stranou – což Británie udělala důstojně, třebaže poněkud zoufale, vzhledem ke svému neblahému poválečnému stavu.
Během let však brettonwoodský systém, vyznačující se směsí liberálního multilateralismu a tržně orientovaných hospodářských politik, začal symbolizovat angloamerickou dominanci v globální ekonomice, kterou teď většina světa kritizuje, zejména od globální finanční krize. Značné rozhořčení, zejména po asijské finanční krizi 90. let, vyvolal v prvé řadě Washingtonský konsenzus, soubor volnotržních principů ovlivňující politiky MMF, Světové banky, USA a Británie.
V těchto souvislostech je sotva překvapivé, že Čína svého narůstajícího globálního vlivu využívá k tomu, aby přispěla k vytvoření návrhu nového ekonomického řádu – takového, v němž nebude nade vším vládnout americký dolar. Čou Siao-čchuan, guvernér Čínské lidové banky, tamní centrální banky, opakovaně vyzval k posunu směrem k mezinárodní měnové soustavě, která umožní využívat k platbám a investicím více měn. Takový přístup by omezil rizika a dopady krizí likvidity a přeťal vazbu mezinárodní měnové soustavy na „ekonomické poměry a suverénní zájmy kterékoli konkrétní země“.
Čína je samozřejmě přesvědčena, že v takové nové měnové soustavě by měla hrát ústřední roli její vlastní měna žen-min-pi, která by tak odrážela úlohu Číny nejen coby motoru globálního hospodářského růstu, ale i světově největšího věřitele. Společně s ostatními systémově významnými ekonomikami (USA, Británií, Japonskem a eurozónou) Čína skutečně uvádí do pohybu trendy, které v dobrém i ve zlém sahají daleko za její hranice.
Vedení Číny od roku 2009 uskutečňuje soubor politik, které povzbuzují k používání žen-min-pi v regionálním obchodě a snižují její závislost na dolaru při mezinárodních platbách. Rozšíření úlohy žen-min-pi v mezinárodní měnové soustavě je ale jen první krok k institucionalizaci multipolárního světového řádu. Čína také razí cestu vytvoření nových vícestranných institucí; AIIB přišla v patách Nové rozvojové banky, již vytvořila společně s dalšími předními rozvíjejícími se ekonomikami (Brazílií, Ruskem, Indií a Jižní Afrikou).
Podnikáním těchto kroků čínští lídři obracejí pozornost k nedostatečnosti stávající mezinárodní měnové soustavy a jejího institucionálního rámce v dnešní komplikované, multipolární světové ekonomice. Konkrétně čínská agenda poukazuje na otázky ohledně americké schopnosti zajistit potřebnou likviditu na podporu mezinárodního obchodu a finančnictví.
Ovšemže se USA právem ptají, zda nový řád, jejž by Čína ráda vytvořila, bude stejně otevřený a ukotvený v pravidlech jako řád spravovaný Američany – přitom právě ten Číně poskytl přístup na trhy, který ke svému úchvatnému hospodářskému vzestupu potřebovala. Odpovědi na tuto otázku se však lze dobrat jedině zapojením Číny do prací na reformě globální správy – nikoliv popíráním toho, že změna je nutná.
Jelikož USA vůči Číně tvrdohlavě uskutečňují politiku zadržování, projevující se například bojem proti zřízení AIIB, neúnavným obviňováním z manipulace měny a odmítáním ratifikovat reformy MMF, které by posílily čínský vliv, riskují ztrátu schopnosti formovat další vývoj. Výsledkem by mohl být svět rozdrobených bloků – realita, který by podrývala nejen globální prosperitu, ale i spolupráci na řešení sdílených problémů.
Jarní zasedání MMF a Světové banky nabízí významnou příležitost dát najevo nový přístup k Číně. Žádný signál by přitom nemohl být věrohodnější než americká podpora pro přidání žen-min-pi do koše měn, které MMF používá k určování hodnoty svých mezinárodních rezervních aktiv, práv zvláštního čerpání. Amerika bude opět v záři reflektorů. Jak se ale předvede?
Paola Subacchi je ředitelkou výzkumu pro oblast mezinárodní ekonomie v Chatham House a profesorkou ekonomie na Boloňské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org