Trestným činem spáchaným společností se podle zákona rozumí protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jednal-li tak a) statutární orgán nebo člen statutárního orgánu, b) jiná osoba, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat, c) ten, kdo u firmy vykonává řídící nebo kontrolní činnost, d) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku a následku zakládajícího trestní odpovědnost firmy či e) zaměstnanec nebo osoba v obdobném postavení, a to při plnění pracovních úkolů, jestliže jí takové jednání lze podle zákona přičítat.
Jednou z otázek, na kterou v současné době platný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim nedává jasnou odpověď je to, zda je vyloučen ze strany pravomocně odsouzené společnosti regresní postih proti jmenovaným fyzickým osobám, jejichž jednání bylo společnosti takzvaně přičteno. Jinými slovy se lze ptát, zda se odsouzená společnost může domoci nějaké náhrady či satisfakce vůči „svým“ lidem, kteří společnost v podstatě svým protiprávním jednáním poškodili.
Ačkoli jasnou odpověď na tuto otázku přinese nepochybně až soudní praxe, lze usuzovat, že uplatnění nároku na náhradu škody by nemělo být a priori vyloučeno. Nový občanský zákoníku totiž shodně jako jeho předchůdce ukládá škůdci povinnost uhradit jinému způsobenou újmu. Zároveň lze argumentovat i tím, že na fyzickou osobu a společnost nelze pohlížet jako na spoluobviněné, ale toliko jako na osoby, se kterými může být vedeno společné řízení.
Odpověď na vyřčenou otázku a případný úspěch v soudním sporu nicméně může ovlivnit celá řada okolností, a to například to, zda fyzická osoba spáchala trestný čin úmyslně nebo z nedbalosti, zda společnost přijala dostatečná preventivní opatření k zabránění deliktního jednání zaměstnanců či jaký konkrétní trest byl právnické osobě v odsuzujícím rozsudku uložen. Nepoměrně snadněji se totiž bude řešit situace, resp. uplatňovat škoda, když společnost bude postižena peněžitým trestem, než případ, kdy soud zakáže právnické osobě přijímat dotace a subvence. Větší šanci na úspěch bude mít také asi spíše ta společnost, jejíž zaměstnanec se dopustil úmyslného trestného činu i přes dostatečné poučení či správně nastavený adekvátní systém interní kontroly firmou, než u nedbalostního jednání takové osoby a absence preventivních opatření. V tomto ohledu však skutečně platí, že jasno přinese do této problematiky až rozhodování orgánů činných v trestním řízení v konkrétních věcech.
Vzhledem k tomu, že se zákonodárce při přípravě zákona inspiroval u některých ustanovení i rakouským spolkovým zákonem o odpovědnosti spolků za trestné činy, může být užitečné znát, jak se k řešení tohoto problému postavil rakouský zákonodárce. Podle rakouského zákona není možné, aby se společnost domohla po svém zaměstnanci zaplacení peněžitého trestu, který v důsledku jeho jednání a následného odsouzení musela uhradit. Ať již je toto konkrétní „rakouské řešení“ vnímáno pozitivně, či negativně, je nepochybně více v souladu s požadavkem právní jistoty než zákonná úprava česká.
O trestní odpovědnosti právnických osob se můžete více dočíst zde.