Pro někoho je Německo stále tou ekonomicky nejsilnější zemí Evropy. Pro jiné je ale značka „Made in Germany“ poškozena skandálem kolem emisí naftových motorů. Pravdou navíc je, že konkurenceschopnost německé ekonomiky se zhoršuje ve více oblastech a znatelný je i negativní tlak ze strany rozvíjejících se zemí. Ty totiž nyní nakupují asi 40 % německých exportů a nedá se čekat, se by se situace v této oblasti začala zlepšovat. S nadcházejícím zvedáním sazeb v USA totiž končí období levných peněz, které rozvíjejícím se zemím pomáhalo a které dokonce vedlo k tomu, že jejich korporátní sektor se v posledních letech znatelně zadlužil.
Německé ekonomice v posledních letech pomáhala i cenová konkurenceschopnost, i zde ovšem dochází ke zhoršení. Jednotkové náklady práce totiž začaly po roce 2011 růst rychleji než v jiných evropských zemích. V současné době tak Německo ztratilo asi třetinu konkurenční výhody, kterou získalo po vytvoření monetární unie. Tento pokles konkurenceschopnosti má už nyní hmatatelné dopady, protože po roce 2011 si jiné země eurozóny již vedou na zahraničních trzích podobně jako Německo. Vyšší růst jednotkových nákladů práce se v delším období projeví i na poklesu ziskových marží korporátního sektoru, což může mít negativní dopad na investice. V současné době je ale tento efekt zakryt slabým kurzem eura, který má na marže pozitivní vliv.
Konkurenceschopnost německých firem je také negativně ovlivněna nízkými investicemi do dopravní infrastruktury. V posledních deseti letech totiž tyto investice nedržely tempo s růstem nákladů na budování silnic a dálnic a v reálném vyjádření tak klesly o 20 %. V Německu tyto investice dosahují 0,6 % HDP a tato země se tak řadí znatelně za jiné průmyslové země. Podniky už tento problém pociťují, což je na základě průzkumů evidentní. Například průzkum prováděný ze strany Institut der deutschen Wirtschaft ukázal, že čtvrtině firem špatná infrastruktura výrazně ztěžuje jejich podnikání.
V následujících letech se významnou brzdou německé ekonomiky stane demografický vývoj. Přijde totiž prudký pokles populace v produktivním věku. Do země sice přichází velké množství imigrantů, ovšem není ani zdaleka jisté, zda to může kompenzovat demografické trendy. Německo by totiž na stabilizaci pracovní síly potřebovalo do roku 2020 více než 0,5 milionu nových pracovníků. Můžeme přitom pochybovat o tom, že by voliči souhlasili s takovým přílivem uprchlíků.
Stejně tak není jasné, zda se podaří jejich integrace do pracovního trhu tak, aby jejich produktivita odpovídala produktivitě zaměstnanců, kteří produktivní populaci opouštějí. Imigrace tedy pravděpodobně může demografické tlaky o něco snížit, ale nedojde k jejich eliminaci. Potenciální růst německé ekonomiky se tak bude zřejmě pohybovat pod 1 % a tento odhad navíc stojí na optimistickém předpokladu růstu produktivity práce o více než 1 %. Demografický vývoj si vyžaduje strukturální reformy, vládní politika se jimi ale až na výjimky nezabývá.
Uvedené faktory vedou k tomu, že německá konkurenceschopnost plošně klesá. V následujících několika letech může Německo dosahovat uspokojivého růstu, spotřeba totiž povzbudivě roste, zvyšuje se zaměstnanost i mzdy. Inflace se navíc drží u nuly a to znamená znatelný růst reálných mezd a příjmů. Francie před deseti lety je dobrým příkladem toho, jak může silná poptávka na celé roky zakrýt problémy s konkurenceschopností. Ty se plošně projevily až ve chvíli, kdy domácí poptávka klesla. U německé ekonomiky může být vývoj hodně podobný. A až přijde další recese, nebude se již opakovat vývoj roku 2009, kdy se Německo po propadu zase rychle zvedlo.
Zdroj: Commerzbank