Ruští politici byli evidentně šokováni z toho, že Turecko jim záměrně sestřelilo jeden z jejich bojových letounů. Podle nich je příčinou údajná turecká podpora Islámského státu a chamtivá touha po příjmech z ropy pašované teroristy. Je tu ale jedno mnohem jednodušší vysvětlení, které ukazuje, že Rusko by v takové situaci udělalo přesně to samé.
Položme si hypotetickou otázku: Co by udělal ruský prezident Vladimir Putin, pokud by v sousední zemi vypukla občanská válka, když by tato země kdysi patřila do Ruské říše a pak se od ní oddělila způsobem, který je pro Rusko jen těžko přijatelný? Co by udělal, kdyby v oné občanské válce bojovali rebelové, kteří by byli etnickými Rusy a kterým by hrozil tvrdý úder sil sousedního státu?
Ve skutečnosti nejde o hypotetickou otázku, protože téměř úplně popisuje situaci na východní Ukrajině. A také víme, co Rusko v této situaci udělalo. Provedlo špatně maskovanou invazi. Sýrie byla pod správou Otomanské říše od roku 1516 až do jejího kolapsu. Rusko zabralo Donbas zhruba před 250 lety.
Rebelové, které bombardovaly ruské SU24, jsou etnickými Turky. Těmi, kteří skončili na špatné straně hranice v roce 1921 (krátce předtím, co byl Donbas přičleněn k Sovětskému svazu). Bývalé říše cítí, že mají speciální právo a dokonce i zodpovědnost vůči svým dávno amputovaným částem. Platí to v případě Ruska i Turecka. Když v Sýrii začaly prodemokratické protesty, Erdogan prohlásil, že nepokoje v této zemi jsou jejím vnitřním problémem. Urazil se ale ve chvíli, kdy Assad odmítl jednat tak, jak mu bylo řečeno. Nyní Erdogan říká, že Turecko nechtělo sestřelením ruského stroje „eskalovat konflikt, jen brání svou bezpečnost a práva našich bratří“.
Sestřelení letadla kvůli sedmnáctisekundovému narušení vzdušného prostoru je agresivním činem. Nejde ale ani zdaleka tak daleko jako Putin, který intervenoval, aby chránil práva etnických menšin. Putin si toto právo vyhrazuje vždy a všude. Položme si otázku, co by udělal, kdyby se NATO rozhodlo k vojenským operacím na východní Ukrajině a umístilo by raketovou základnu několik desítek kilometrů od ruských hranic. Představme si, jak letadla NATO poskytují podporu pozemnímu útoku ukrajinských sil proti proruským rebelům. Ukrajincům by v tom pomáhaly jednotky z Polska a Čečenska (v případě Sýrie to jsou jednotky z Íránu a Hizballáhu). Představme si, že americká a turecká letadla by se při optimalizaci svých leteckých tras dostala do ruského vojenského prostoru.
Domnívám se, že Putin by v popsaném případě nečekal tři měsíce, než by sestřelil letadlo NATO. Nebral by vážně prohlášení amerického prezidenta o tom, že NATO „žádným způsobem neohrozilo“ Rusko. Putin by nevěnoval pozornost ani tvrzením, že v Donbasu byli bombardováni teroristé. On sám tvrdí, že bombardoval jednotky Islámského státu v turkmenských horách, ale žádné důkazy o tom, že tam jeho síly jsou, neexistují.
Rusko a Turecko se také obavami o osud spřízněných menšin snaží zakrýt jiné cíle. Mezi ně patří i snaha ukázat, že v Sýrii nebude dosaženo udržitelného řešení konfliktu bez toho, aby byly brány do úvahy zájmy obou zemí. Rusko by pak mělo uznat, že udělalo chybu a podcenilo, jak moc Turecku na vývoji v regionu záleží. Putin má kolem sebe už tak dost nepřátel, aby si dělal další. Chybu ale učinilo i Turecko, protože jeho pozice vůči Sýrii není ani zdaleka tak silná jako ruská pozice na Ukrajině. Turecko není jadernou velmocí. Turecko také nevyvolalo konflikt v Sýrii, zatímco Rusko ten na Ukrajině vyvolalo. Turecko také do Sýrie neposílá „dobrovolníky“ a těžké zbraně. Tato země tak nemá ani zdaleka takovou schopnost ovlivňovat dění v Sýrii, jako má Rusko s ovlivněním vývoje na Ukrajině. Putin je víceméně schopen obratem nastolit mír i válku v Donbasu.
Rusko nyní dává dohromady plán na odvetu vůči Turecku. Podle některých zpráv se intenzita bombardování pozic v turkmenských horách zdvojnásobila. Erdogan s tím nic neudělá. Vyjma možnosti, že bude ještě více riskovat v boji, který stejně nakonec nemůže vyhrát.
Autorem je Marc Champion.
Zdroj: Bloomberg