Už je to dva roky, co jsem oživil myšlenku Alvina Hansena na dlouhodobou stagnaci, neboli „secular stagnation“. Podle mého názoru jde o koncept, který je relevantní pro současné vyspělé ekonomiky. Během těchto dvou let se moje původní domněnka bohužel ještě více potvrzovala a dlouhodobá stagnace je nyní reálnou možností. Není ale nevyhnutelná a lze se jí vyhnout správně nastavenou ekonomickou politikou. Fed a politici se ovšem bohužel stále kloní k tradičnímu vnímání ekonomiky a tudíž jednají způsobem, který pravděpodobnost dlouhodobé stagnace dále zvyšuje.
Jádrem teorie dlouhodobé stagnace je pokles neutrálních sazeb pod nulu. Techničtější výklad hovoří o tom, že křivka IS se posouvá doleva a dolů, takže reálné sazby, které jsou v souladu s plnou zaměstnaností, klesají. Jinak řečeno, pokud i přes nízké sazby dochází k poklesu ekonomického růstu, tento vývoj obecně potvrzuje celou tuto teorii. Růst rozvíjejících se ekonomik po roce 2013 byl soustavným zklamáním i přesto, že sazby výrazně klesly. Zdá se tedy, že došlo k poklesu agregátní poptávky. Dalším důkazem je pokles inflačních očekávání. Pokud by dominantním šokem byl pokles produktivity, docházelo by naopak k jejich růstu.
Domnívám se, že existuje minimálně 66% pravděpodobnost, že v USA během pěti let klesnou sazby opět k nule. Tento pesimismus se opírá i o studie, které tvrdí, že neutrální sazby v následujících pěti letech pravděpodobně neporostou. Je nutné uznat, že Fed chápe argumenty poukazující na pokles neutrálních sazeb. Jeho rozhodnutí zvednout sazby bylo ale podle mého mínění chybou, která pramení ze čtyř základních oblastí. Za prvé, Fed věří, že do dvou let se inflace vyšplhá na inflační cíl i přesto, že většina dostupných dat ukazuje na opak. I průzkumy týkající se očekávané inflace neukazují na její růst, ale na pokles.
Za druhé se zdá, že Fed vnímá cíl ve výši 2 % jako strop a ne jako skutečný cíl. Mohli bychom přitom logicky tvrdit, že po pěti letech inflace pod tímto cílem by bylo vhodné mít několik let s inflací nad ním. Nebo můžeme tvrdit, že Fed by měl nastavit svou politiku tak, aby byla pravděpodobnost přestřelení a podstřelení inflačního cíle stejná. Já bych dokonce tvrdil, že náklady spojené s jeho podstřelením jsou vyšší než náklady spojené s možným přestřelením.
Za třetí se tvrdí, že zvednutím sazeb si Fed vytváří prostor pro jejich snížení v budoucnu. Technicky je to pravda. Ale nevím o žádném modelu, který by ukazoval, že třeba v roce 2018 bude poptávka silnější, když sazby nejdříve vzrostou a pak klesnou, než když budou drženy stále nízko. Za čtvrté, Fed pravděpodobně podceňuje riziko dlouhodobé stagnace. Nebere do úvahy vztahy mezi USA a zbytkem světa a přeceňuje míru současné monetární akomodace. Děje se tak kvůli tomu, že Fed nadhodnocuje výši neutrálních sazeb. Nulové sazby ale v současné situaci nejsou odchylkou od normálu, protože došlo k fundamentálnímu posunu v rovnováze mezi úsporami a investicemi.
Proč k popsaným chybám Fedu dochází? Domnívám se, že to není tím, že by jeho vedení bylo uzavřené novým myšlenkám, nebo jej nezajímal růst a zaměstnanost. Jde spíše o nadměrné spoléhání se na existující modely a teorie. Obvykle je třeba nějaké pohromy na to, aby došlo k jejich opuštění. Můžeme jen doufat, že mé obavy jsou nemístné, nebo že Fed není takovým otrokem současné ekonomické ideologie, jak se v dnešní době zdá.
Autorem je ekonom Larry Summers.
Zdroj: Larrysummers.com