Ekonom Joe Stiglitz už v roce 2010 varoval před problémy, které pramení z nedostatečné agregátní poptávky. Tu podle něj brzdí kombinace rostoucí příjmové nerovnosti a nesmyslné snahy o fiskální utahování. Jediným lékem je v takové situaci zvýšení agregátní poptávky, významné přerozdělení příjmů a hluboká reforma finančního systému. Překážky na cestě k řešení nepramení podle Stiglitze z oblasti ekonomie, ale z oblasti politiky a ideologie.
Stiglitz má pravdu. Já sám jsem před rokem 2008 své studenty učil, že pokud přijde recese, během prvního roku následujícího oživení se produkt posune zpět blízko svému normálu. Jinak řečeno, dlouhodobý trend ekonomického růstu nebyl krátkodobými výkyvy v podstatě vůbec ovlivněn. Finanční bubliny, panika a recese jsou součástí života, ale zároveň představují přechodný jev.
Stiglitz byl po roce 2008 jedním z těch, kteří varovali, že ekonomové jako já se tentokrát mýlí. Říkal, že bez mimořádných kroků, které by v ekonomice nastolily novou rovnováhu, se nikdy nedostaneme do stavu, který byl před rokem 2008 považován za normální. On měl pravdu, já jsem se mýlil.
Někteří z nás se domnívají, že Fed chybuje, když nechce držet sazby nízko a investice do aktiv vysoko, protože se obává inflační spirály. Larry Summers tvrdí, že takový postoj se dá ospravedlnit pouze v případě, že Fed silně věří v NAIRU kolem 5 % a v inflační očekávání, která citlivě reagují na vývoj na trhu práce. Přitom je to už řadu let, co ekonomové James a Mark Watson ukázali, že je velmi těžké určit, kde se vlastně NAIRU (míra nezaměstnanosti, pod níž se začínají stupňovat inflační tlaky) nachází. Olivier Blanchard, Eugenio Cerutti a Summers zase ukazují, že citlivost inflace na výši nezaměstnanosti je dnes ve srovnání se sedmdesátými lety asi čtvrtinová.
Západní Evropa a Japonsko jsou v horším stavu než americké ekonomika. Čína byla donedávna motorem globální ekonomiky, tento motor se ale nyní znatelně zadrhává. Zbytek rozvíjejících se zemí bude schopen udržet vyšší tempa růstu pouze v případě, že západní ekonomiky dosáhnou zpět své síly, aby se staly zdrojem poptávky pro výrobní sektor a exporty rozvíjejících se zemí. Pokud ve světové ekonomice nedojde k nějaké konstruktivní a významné změně, může se v budoucnu hovořit o vývoji po roce 2007 jako o „Nejdelší depresi“.
Co je možné v současné situaci učinit? První krok by měl nastat v oblasti vzdělávání. K implementaci dobré ekonomické politiky nedojde, pokud dobře nepochopíme naši současnou situaci. Výborně ji popisuje například Martin Wolf ve své knize „The Shifts and the Shocks“ a Barry Eichengreen v knize „Hall of Mirrors“. Eichengreen mimo jiné píše: Z Velké deprese jsme si toho zapamatovali tak akorát dost na to, abychom se vyhnuli depresi další. Tím, že jsme se jí vyhnuli, jsme se ale vyhnuli i tlaku na to, abychom si připomněli lekce historie, které bychom dnes potřebovali znát.
Světová ekonomika potřebuje zejména snížení dluhů a mnohem přísnější finanční regulaci. Snížení dluhů jejich odpuštěním je nutné proto, aby se ekonomice rozvázaly ruce. A regulaci potřebujeme, aby pak opět nedošlo k vytváření nových problémů. Pokud tyto dva kroky stačit nebudou, potřebujeme masivní zvýšení vládních výdajů na investice do infrastruktury a jiných oblastí. Tyto investice by měly být financovány tištěním peněz, a to až do doby, dokud nebude obnovena plná zaměstnanost. K tomu se musí přidat změny v politické a institucionální oblasti. Pokud politici, technokraté a centrální bankéři nebudou cítit tlak na to, aby reagovali na diagnózu Stiglitze, Wolfa, Eichengreena a dalších, problém zůstane.
Autorem je ekonom Brad DeLong.
Zdroj: The Huffington Post