Itálie se nachází v negativní spirále, kterou můžeme popsat následovně: Její ekonomika trpí obrovským deficitem investic, který přináší problémy na straně produktivity a potenciálního růstu. Nízká produktivita vede i k tomu, že rostou jednotkové náklady práce, významně se zhoršuje konkurenceschopnost italské ekonomiky a ziskovost korporátního sektoru se drží na nízkých úrovních.
Itálie tedy trpí slabým růstem a zadlužené domácnosti a firmy tak jen těžko splácí své dluhy. Míra defaultů se drží vysoko a banky mají velký objem špatných úvěrů. Ty bankám zvyšují náklad kapitálu a zároveň omezují jejich ochotu poskytovat nové půjčky. Toto prostředí pak negativně doléhá na investice a celá spirála se točí ještě rychleji – problémy s produktivitou se dále prohlubují, zhoršuje se konkurenceschopnost, roste počet defaultů a tak dále.
V jádru celého problému stojí nízké investice. Vývoj celkových produktivních investic v Itálii a jeho porovnání s jinými evropskými zeměmi jsou vyznačeny v prvním grafu. Druhý popisuje investice veřejného sektoru (v poměru k nominálnímu produktu). Ve srovnání s rokem 2002 jsou nyní investice nejvyšší ve Španělsku (leží více než o 50 % výš). Ve Francii a Německu je momentálně objem investic vyšší o více než 30 %, ovšem Itálie se v současnosti nachází na zhruba 90 % úrovně z roku 2002.
Italské problémy se mimo jiné projevují ve vývoji produktu. První z následujících dvou grafů porovnává meziroční tempo růstu největších evropských ekonomik. Do čela pelotonu se po roce 2014 dostává Španělsko, Itálie je naopak na posledním místě. Druhý obrázek porovnává výši produktu relativně k roku 2002. I zde je na tom nejlépe Španělsko, jehož produkt se nyní nachází asi o 20 % výše. O několik procentních bodů za ním figuruje německá ekonomika a za ní ekonomika francouzská. Italský produkt se dnes ovšem nachází pod úrovní roku 2002:
Zdroj: Natixis