Většina lidí pravděpodobně nikdy neslyšela o teorii zabývající se kontrakty a smlouvami, ale právě ona zajistila letos Oliveru Hartovi a Bengtovi Holmströmovi Nobelovu cenu za ekonomii. Jejich práce nám pomáhá porozumět tomu, jak fungují smluvní vztahy včetně vztahů mezi zaměstnanci a firmami, podniky a jejich dodavateli či třeba pojišťovnami a jejich zákazníky. Kdy by například měl být zaměstnancům vyplácen bonus za dobrou práci? Jak nejlépe strukturovat odměny manažerů? Měli by vlastnit opce na nákup akcií jejich společnosti, nebo jsou lepší jiné nástroje? V jakém případě by měly pojišťovny požadovat, aby se klient podílel na uhrazení vzniklých škod? Takové a další otázky jsou právě předmětem zmíněné teorie.
Lidé se často nacházejí v situaci, kdy musí důvěřovat jiným, že budou jednat v jejich nejlepším zájmu. Právě proto tu máme smlouvy a kontrakty, které by měly k tomuto cíli vést. Akcionáři firmy například musí důvěřovat manažerům, že budou maximalizovat hodnotu společnosti a ne jednat hlavně ve svém zájmu (tedy například nadmíru utrácet za vybavení kanceláří). Optimální nastavení smluv je v podobných situacích složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Řešením by mohlo být provázání odměn managementu s výkonem a úspěchy společnosti. Jak ale reflektovat roli, kterou hraje náhoda a jiné faktory? A co když nelze přesně zjistit, jaký podíl na úspěchu mají jednotliví zaměstnanci a manažeři? Měli bychom se prostě smířit s tím, že se někdo poveze bez větší snahy s ostatními?
Holmström se věnuje analýze těchto problémů a navrhuje několik řešení. Pokud je například významným faktorem náhoda a štěstí, odměny managementu by podle něj měly být založeny na tom, jak si jeho firma vede relativně k jiným společnostem ze stejného odvětví. Pokud jde například o energetiku a celému odvětví pomohou rostoucí ceny ropy, vedení dané společnosti bude odměněno pouze v případě, že si tato firma povede lépe než zbytek odvětví. Holmström se tedy věnuje oblasti, která má na rozdíl od řady jiných přímé dopady v praxi. Jeho teorie jsou přínosem všude, kde je třeba uzavírat dohody a kontrakty.
I Hartova práce je velkým přínosem pro praxi, ale její základ je těžší vysvětlit. Odvíjí se od předpokladu, že v dané smlouvě nelze vyjmenovat všechny možné situace a podmínky, které mohou v reálném životě nastat. Stojím tedy před úkolem napsat tu nejlepší smlouvu na základě toho, co v daný okamžik očekávat lze. Hart k tomu říká: „Hlavní myšlenkou je, že daný kontrakt nemůže specifikovat vše, co by měly jeho jednotlivé strany za různých podmínek v budoucnu udělat. Místo toho musí jasně definovat, co se stane v případě, že se nebudou moci dohodnout. Ten, kdo bude mít právo rozhodnout, pak bude motivován k určitému chování, které oslabí pozici strany bez tohoto práva. Ve složitých situacích je tak udělení práv rozhodovat alternativou k odměnám založeným na dosažených cílech a úspěších.“
Praktickým příkladem by mohly být úvěrové smlouvy, které nikdy nemohou reflektovat všechny možné situace, do kterých se dlužník dostane. Může být proto rozumné, aby většinu rozhodovacích pravomocí měl dlužník, ale pouze v případě, že jeho solvence je na dobré úrovni. Pokud ale jeho solvence upadá, měly by rozhodovací pravomoci týkající se jeho podniku přejít na věřitele. Podobně jsou strukturovány kontrakty v oblasti fondů rizikového kapitálu.
Hart a Holmström významně přispěli k rozvoji teorie smluv a kontraktů a její aplikaci v reálném světě. Jejich práce pomáhá soukromému i státnímu sektoru ve strukturování smluv a není divu, že za ni dostali Nobelovu cenu.
Autorem je ekonom Mark Thoma.
Zdroj: MoneyWatch