Řada z nás prožila nezanedbatelnou část života v předlistopadové diktatuře ohánějící se „svorností, rovností a bratrstvím“. Na intenzitě nabírající diskuse o potřebě vyšší rovnosti v západní společnosti v nás tak mohou vyvolávat nepříjemné asociace. Ty jsou ale nemístné, protože jde kvalitativně o něco jiného. Ekonomická, či příjmová nerovnost je totiž v globální ekonomice a vlastně celé společnosti skutečně vážným problémem. I když trhy ho doposud v podstatě ignorují, či se přesněji řečeno zabývají jen jeho symptomy.
V devadesátých letech minulého století se otevřela stavidla levné pracovní síly, což mělo celkem logický důsledek přesně vystižený následujícím obrázkem. Z něj je zřejmé, že nerovnost mezi jednotlivými zeměmi světa od té doby postupně klesá. Levná pracovní síla z rozvíjejícíh se ekonomik (EM) je totiž stále více využívána a také se stává dražší, naopak drahá pracovní síla z vyspělých ekonomik (DM) má stále větší problémy s uplatněním. Zejména v rámci DM ale nedochází k plošným negativním tlakům na příjmy a bohatství, ale jsou jich ušetřeni ti nejbohatší. Příjmová nerovnost v rámci jednotlivých zemí (v grafu vyznačena červeně) se tak zvyšuje:
Právě růst této „vnitřní“ příjmové nerovnosti DM může být (a zdá se, že skutečně je) zdrojem řady tenzí. Miliardáři ze svých (marginálních) příjmů neutrácí tolik jako ti, kteří žijí z ruky do úst a koncentrace bohatství u onoho pověstného 1 % nejbohatších tak tlumí celkovou spotřebu. Ta je přitom v současné světové ekonomice tou zdaleka nejvzácnější „komoditou“. A aniž bych chtěl obhajovat systém, ve kterém jsou si všichni rovni, je faktem, že od určitého bodu už rozdíly v bohatství budí velké společenské tenze. Z nich se pak rodí a z nich jsou živeni lidé, jako je nový americký prezident.
Co bude dál?
Pokud se čtenář ztotožní s mou dosavadní úvahou, jistě se jako já ptá, co bude dál. Pokud mohu soudit, tak mezi ekonomickými těžkými vahami moc optimismu nepanuje. Jsou spíše toho názoru, že pokud se nezasáhne, trend rostoucí nerovnosti bude pokračovat. Oním zásahem by pak v praxi mohla být asi jen nějaká forma přerozdělení, což je hodně ožehavý přístup.
Ekonomové z , kteří se s námi podělili o dnešní dva grafy, jsou ale přese všechno optimisty. Tvrdí, že s tím, jak se vyčerpává zásoba zmíněné levné pracovní síly, celý proces automaticky nabere opačný směr. Argumentují i následujícím grafem, kde se podle různých vážených a nevážených měřítek nerovnosti zdá, že vrchol vnitřní nerovnosti už máme dokonce za sebou:
Myslím, že linka mezi ekonomickými tenzemi, růstem populismu a následně vznikem tenzí ještě horších je v historii lidstva poměrně znatelná. Pokud by tedy výše uvedené bylo pravdou, s poklesem příjmové nerovnosti by na síle ztráceli i nabízeči laciných řešení, která nás nakonec přijdou velmi draho.
Nicméně bych rád připomněl, že příčin rostoucí příjmové nerovnosti je více. Mimo jiné k nim bezesporu patří robotizace a možná i monopolizace některých odvětví a technologický pokrok. A dilema „globalizace“, nebo „robotizace“ není ani zdaleka rozseknuto. Pokud by hlavní příčinou nerovnosti byla skutečně globalizace, pak je namístě nastíněný optimismus. Pokud ale dělají problémy hlavně roboti, bude problém spíše nabírat na síle a nakonec mu asi začnou věnovat pozornost i trhy.