Známý americký novinář William Drozdiak ve své knize „Fractured Continent: Europe’s crises and the fate of the West“ hovoří o třech významných projektech, které mají svůj počátek na konci studené války: Eurozóně, Schengenu a rozšiřování NATO na východ. Podle jeho názoru jde o projekty neúspěšné, které nyní hluboce rozdělují celou Evropu.
Na serveru Politico poukazují na Drozdiakova slova o tom, že „sen evropské jednoty pomalu uvadá a stabilita kontinentu se utápí v nejistotě“. Evropě podle něj navíc přestala pomáhat „uklidňující ruka strýčka Sama, která jí dříve často pomáhala proplout bouřlivými vodami“. Bez Spojených států podle něj hrozí, že Evropa propadne svému dávnému démonu nacionalismu.
Drozdiak se domnívá, že EU má jednu vážnou „metodologickou vadu“. Ráda se vydává směrem k ambiciózním cílům, na tuto cestu ovšem vyráží s narychlo ušitým plánem, který stojí na rychle vyjednaných kompromisech. A nikdo se nezabývá tím, co dělat v případě, že se věci nevyvinou požadovaným směrem. Příkladem může být vytvoření společné měny bez fiskální unie či věřitele poslední instance. Podobně je to s otevřením vnitřních hranic bez efektivní schopnosti bránit hranice vnější či přijmutí bývalých satelitů Sovětského svazu bez přípravy na možné ruské reakce. V podobných případech se zdá, že „evropští vůdci jsou naivně optimističtí a nepřipravení“.
Novinář nehovoří o nevyhnutelném rozpadu EU a následných konfliktech. Domnívá se, že vše bude záležet zejména na Berlínu, který se stal „novým epicentrem moci“. Přispěla k tomu i nevraživost, kterou k Evropě chová Donald Trump, a jeho snaha o změnu řady dohod a spojenectví. Každý další problém, který se v Evropě objeví, pak podle Drozdiaka zvyšuje tlak na Německo a Angelu Merkelovou, která tak musí jednat s Putinem o krizi v Řecku či o odchodu Británie z EU.
I proto podle novináře Merkelová tak váhala s účastí v nedávných volbách a výrazně k jejímu rozhodnutí přispěl Barack Obama. Ten ji prý přesvědčoval, že po šoku vzešlém z amerických prezidentských voleb je to právě ona, kdo má velkou zodpovědnost k celému Západu. Merkelová je prý frustrována zejména tím, že nemá v Evropě silného partnera. Když jí například Sarkozy řekl, že „on a ona jsou hlavou i nohama EU“, měla mu odpovědět, že „hlavou a nohama je on, ona je bankou“. Sarkozy jí totiž nevyhovoval kvůli své impulsivnosti a komplexu méněcennosti.
Drozdiak tvrdí, že liberální demokracie není ohrožena jen v zemích jako Polsko či Maďarsko, ale i v anglosaském jádru, kde se projevuje „rozezlený nacionalismus podporující jen vlastní zájmy“. Možným centrem další evropské krize podle něj může být Itálie se svou politickou nestabilitou a nevyřešenou bankovní krizí a vysokými dluhy. Politico to považuje za možná příliš černou vizi, protože „Itálie má za sebou dlouhou historii, kdy se potácela na kraji srázu bez toho, aby spadla do propasti“. Těžko ovšem říci, zda je takový argument skutečně uklidňující.