Eurozóna prochází prudkým oživením. Její vnitřní systémy ale nejsou podle Mezinárodního měnového fondu stále kompletní a otevírají tak prostor pro budoucí finanční krize. Zlepšení sice nastalo v oblasti poskytování finanční pomoci a do určité míry ve vytváření bankovní unie. Podle MMF je ale důležité, aby „byly vytvořeny i prvky společné fiskální politiky“. To platí také o sdílení fiskálních rizik, které by pomohlo větší stabilitě a ekonomické integraci měnové unie.
Pokud by eurozóna fungovala jako jiné měnové unie, její členské země by jednotně reagovaly na šoky v podobně ekonomických a finančních krizí. Existovaly by společné instituce, které by řešily problémy v oblasti finančního systému a poskytovaly by fiskální pomoc zemím, které se propadly do hluboké recese. Eurozóna ale není politickou unií a jednotlivé členské země se většinou chovají podle svých vlastních zájmů. Proto je eurozóna stále zranitelná a náchylná na šoky. Platí to zejména v těch částech, kde se vládní dluhy nacházejí na vysokých úrovních a kde není velký prostor pro fiskální uvolnění.
Poslední krize ukázala, že popsaná zranitelnost může mít velmi vážné dopady. Jako první by tak podle MMF měla být dokončena bankovní unie a zejména skutečně fungující systém společného pojištění vkladů. Tyto kroky spolu s regulací množství vládních obligací držených v rozvahách bank by působily jako prevence nákazy šířící se z trhu vládních obligací do bankovního systému. Pomohly by i zvýšení důvěryhodnosti pravidel, která zakazují pomoc předluženým vládám. Tyto vlády by totiž podle MMF mohly restrukturalizovat své dluhy bez obav z kolapsu bankovního systému.
Bankovní unie ale podle MMF není pro fungování eurozóny dostatečná, musí být připojena i unie fiskální. Teprve ta totiž umožní řešit situace, kdy se nějaká členská země dostane do hlubokého ekonomického útlumu. Ideální formou fiskální unie by podle MMF bylo sdílení fiskálních rizik, které nemusí zahrnovat transfery. Příkladem takového systému by byla celoevropská podpora v nezaměstnanosti, na níž by přispívaly jednotlivé země s tím, že jejich obyvatelé v případě potřeby tuto podporu obdrží. Správně nastavený systém by podle fondu vyhlazoval ekonomický cyklus a zároveň by bránil morálnímu hazardu a neohrozil fiskální disciplínu.
Sdílení fiskálních rizik by mohlo podpořit fiskální disciplínu v eurozóně i přesto, že se obvykle hovoří o opačném efektu. Podle MMF by totiž toto sdílení znamenalo, že bude skutečně brán vážně zákaz pomoci předluženým vládám a ty tudíž budou mít větší motivaci k dosažení fiskální rovnováhy. Budou se totiž obávat toho, že pokud stabilizace nedosáhnou, přijde default. To by pak vážně poškodilo jejich ekonomiku na dlouhou řadu let.
Popsané kroky jsou bezpochyby politicky kontroverzní zejména v současné době, kdy ne všechny země sdílí pocit, že by měla pokračovat evropská integrace. Jenže ekonomická realita má tendenci se projevit bez ohledu na nálady politiků a společnosti. A faktem zůstává, že eurozóna bez fiskální unie je měnovou unií značně citlivou na šoky, uzavírá MMF.
Zdroj: MMF