Zákonodárci ve Spojených státech předložili legislativní návrh, který by v případě schválení vytvořil novou instituci rozvojových financí (DFI), jež by na rozdíl od své předchůdkyně Overseas Private Investment Corporation mohla investovat do akcií. Návrh tak odráží sílící globální přesvědčení, že k financování trvale udržitelného rozvoje jsou nezbytné právě akcie.
Jakkoliv je však tento posun v oblasti rozvojových financí v USA, i jinde, důležitý, sám o sobě nevyřeší jednu z největších překážek, s níž se Jih potýká: nedostatek investic do infrastruktury. K překonání tohoto handicapu bude možná zapotřebí zcela nový přístup.
Světové multilaterální rozvojové banky (MDB) a jejich pobočky pro soukromý sektor (DFI) se zavázaly v průběhu příštích tří let navýšit finance ze soukromého sektoru o plných 35 %, aby dosáhly cílů trvale udržitelného rozvoje (SDG) formulovaných Organizací spojených národů. V zájmu podpory investic do infrastruktury rozšířily MDB nabídku svých nástrojů, mimo jiné, ke zmírňování rizik pro soukromé investory. Ti ale do akcií v infrakstruktuře investují jen omezeně, a místo toho se na rozvíjejících se trzích zaměřili na malé a střední podniky.
Proč by se ale akcie v infrastruktuře měly nechat soukromému sektoru? Infrastrukturální aktiva sice mají výhodu v tom, že jsou zdrojem trvalých dlouhodobých příjmů, ovšem za cenu vyšší míry rizika v prvotní fázi většiny velkých projektů. Když projekty překročí rozpočet, termínově se opozdí nebo nevykáží plánované příjmy, zaplatí za to právě investoři. A tak soukromí investoři neinvestují do nových projektů, ale raději do již fungující infrastruktury, která nese stabilní výnos.
Tato averze vůči riziku se projevuje i tím, že celkový počet projektů připravených k zahájení v posledních letech celosvětově stagnuje, přestože se zájem investorů o investice do infrastruktury zvýšil, čímž se zvýšila i hodnota kontraktů. A více než 70% investic soukromého sektoru do infrastruktury putovalo v posledních desetiletích podle údajů společnosti McKinsey do rozvinutých ekonomik.
Pokud chtějí MDB a DFI svůj záměr naplnit, musí investovat mnohem více kapitálu do infrastrukturálních projektů ve fázi přípravy a výstavby, kam soukromý sektor investuje méně. Úvěry a nástroje pro zmírňování rizik jsou sice pro podporu tohoto úsilí nezbytné, ale samy o sobě nestačí. Obvykle se totiž poskytují až poté, co je projekt plně zdokumentován a potvrzen jako „financovatelný“.
Akcioví investoři naproti tomu často hrají ústřední roli v raných fázích projektu. Pokud takové investice chybějí, pak je šance, že potenciálně ziskové projekty dosáhnou „bankovně financovatelné“ fáze, nízká. A protože jsou akcioví investoři těmi posledními, kdo by v případě ztroskotání projektu byl vyplacen, nesou také největší riziko.
Aby se mohly rozvíjející se trhy více zapojit do investic v infrastruktuře, potřebuje svět více „trpělivého kapitálu“ od akociových investorů, kteří by byli ochotní tato raná rizika podstupovat a čekat na dozrání svých investic déle než ostatní. Pokud toto prázdné místo nezaplní soukromý sektor, pak budou muset tuto zátěž nést MDB a DFI, které už z podstaty věci za tímto účelem existují.
Ačkoliv je část prostředků MDB a DFI k dispozici i pro infrastrukturální projekty v rané fázi, poptávka po těchto financích značně převyšuje nabídku. MDB a DFI by mohly svůj příspěvek rychle zvýšit, pokud by část svého kapitálu uvolňovaly prostřednictvím veřejných finančních institucí, které už tento typ investic provádějí.
Odpovědí by mohly být strategické investiční fondy. Tyto fondy, které jsou ať plně, nebo částečně ve vlastnictví vlád či jiných veřejných institucí, investují podle dvojí zásady, jež měří realizaci projektů podle finanční úspěšnosti a i podle společenského a ekologického dopadu. Za posledních deset let byly na celém světě založeny více než tři desítky strategických investičních fondů, a to v tak rozmanitých ekonomikách jako Filipíny, Indie, Irsko či Senegal.
Tyto investiční fondy fungují jako prostředníci mezi soukromým a veřejným sektorem, jsou často nezávislí, ale dodržují vládou definovaný mandát a pracují v nich převážně odborníci ze soukromého sektoru. Mnohé fondy dosáhly vysoké míry společných investic se soukromým sektorem, čímž rozšířily objem volného kapitálu pro infrastrukturální investice. Například indický Národní investiční a infrastrukturální fond ohlásil v říjnu 2017 dohodu za 1 miliardu dolarů s divizí Abu Dhabi Investment Authority, tedy s jedním z největších světových suverénních fondů. Dohoda pomůže financovat pro Indii klíčové zkvalitňování infrastruktury.
Tím, že jsou MDB a DFI držitelé veřejného kapitálu, mohou prostřednictvím dobře fungujících strategických investičních fondů proměňovat aktiva v „trpělivé majetkové podíly“. Mohou poskytovat úvěry a pomáhat vládám jejich strategické investiční fondy kapitalizovat, a to jak přímo, tak společnými investicemi v projektech. Každý subjekt může přesouváním kapitálu do nejsilnějších fondů podporovat integritu a podněcovat konkurenci. Některé DFI včetně Asijské rozvojové banky a Evropské investiční banky už sice se strategickými investičními fondy spolupracují, ale stále zde existuje značný prostor k růstu.
MDB a DFI oprávněně zvýšily své úsilí soukromý kapitál mobilizovat. V tomto ohledu by mohly skrze akciové investice v rané fázi projektů v infrastruktuře a skrze spolupráci se strategickými investičními fondy značně zvýšit svou kapacitu a pravděpodobnost, že svět SDG splní.
Autoři:
Justin Yifu Lin, bývalý hlavní ekonom Světové banky, je ředitelem Centra pro novou strukturální ekonomii, děkanem Institutu spolupráce a rozvoje Jih-Jih a čestným děkanem Národní fakulty rozvoje při Pekingské univerzitě.
Havard Halland je hostujícím členem Stanfordova centra globálních projektů (GPC) při Stanfordově univerzitě.
Yan Wang je vysoce postavenou členkou Centra pro novou strukturální ekonomii při Pekingské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2018
www.project-syndicate.org