Aktualizováno Už je to deset let, kdy létem probublávaly problémy Lehman Brothers, které následně vyvrcholily pádem 15. září roku 2008. Dnes se trhy bojí nového nemilého letního překvapení. Odkud může přijít? Čtyři hlavní zdroje obav naznačují, že globální ekonomika dnes může být ještě zranitelnější, než tomu bylo v předvečer pádu Lehmanů, píše Sony Kapoor, ekonom a stratég oceněný Světovým ekonomickým fórem.
Za prvé: Banka pro mezinárodní platby (BIS) opakovaně varovala, že globální ekonomika je rekordně zadlužená. Neobává se jen množství veřejného a soukromého dluhu, ale také zhoršení jeho průměrné kvality. Současná výše vládních dluhů činí 63 bilionů dolarů z celkových 237 bilionů dolarů (tj. 70 bilionů nad hodnotami před Lehman Brothers). Rating AAA má už pouze 11 států a 2 americké firmy. Průměrná kvalita půjček a dluhopisů stále klesá. Splácení i prodlužování splatnosti dluhu bude čím dál dražší poté, co se měnové politika po letech kvantitativního uvolňování normalizuje.
Schodek USA z roku 2007 ve výši 161 miliard dolarů (neboli 1,1 % HDP) je nic ve srovnání s letošním odhadem 804 miliard dolarů. Poměr amerického dluhu k HDP se zvýšil z asi 65 % v roce 2008 na více než 105 % HDP a výhledy poukazují na další růst. I v eurozóně je teď dluh o 20 % vyšší. Ve Španělsku se oproti roku 2008 zvýšil dokonce až o 60 procentních bodů a v Itálii přesáhl poměr dluhu k HDP hranici 130 %. Vlády tak mají přirozeně mnohem menší prostor k navýšení veřejných výdajů a na proticyklická opatření, která by byla, jak ukázala situace po pádu Lehman Brothers, v případě další globální krize zásadní.
Za druhé: (stále ještě) je tu kvantitativní uvolňování, které zanechalo centrálním bankám v jejich rozvahách aktiva za rekordních 15 bilionů dolarů, a úrokové sazby jsou nadále blízko rekordním minimům. To dále zmenšuje prostor pro měnovou politiku, která by byla schopná solidně reagovat na další šok. Jenže kohoutky kvantitativního uvolňování jsou dále otevřené a reálné i nominální úrokové sazby několika bank z G10 negativní. Činnost centrálních bank, která by pomohla vyhnout se krizi, je za těchto podmínek nemožná.
Za třetí: politický střed, který byl v roce 2008 silný, se od té doby ve skoro všech hlavních ekonomikách rozmělnil. Populismus jak v pravicové, tak i v levicové variantě roste, částečně důsledkem krize. Voliči jsou stále více nespokojení - téměř deset let po krizi nedošlo k výraznému nárůstu reálných mezd, ale spíše k nárůstu hospodářských a jiných forem nejistot. Politické systémy se ve většině evropských ekonomik rozštěpily. Malé a dokonce okrajové politické strany jsou nyní zastoupeny v parlamentech a je stále větší problém sestavit vládnoucí většinu.
Za čtvrté: je tu pád důvěry ve slábnoucí mezinárodní řád. USA nejenže na mezinárodních fórech jako G7 a G20 uplatňují politiku prázdné židle, ale Trumpova administrativa dokonce zvolila aktivní přístup demolice mezinárodní spolupráce. Možná ještě horší je, že politický střed Evropské unie se zmenšil poté, co populisté jak v jádrových, tak v periferních ekonomikách zúžili prostor pro smysluplnou celounijní politiku. Brexit, rostoucí proluka mezi východem a západem, zejm. v otázce imigrace, a nová italská vláda jsou nejpalčivějšími případy hlubších neduhů evropské politiky.
Je obecně vnímáno, že banky jsou dnes silnější než v roce 2008 a tvůrci politik mají nové nástroje na zvládnutí krize. Ale kombinace menšího prostoru na fiskální a měnovou politiku, rekordního dluhu, mizejícího politického středu, boření poválečného liberálního světového řádu a rodící se obchodní války znamená, že skutečnost může být mnohem křehčí, než si myslíme.
Zdroj: Bloomberg, autor Kapoor - ekonom a stratég, oceněn Světovým ekonomickým fórem jako Young Global Leader