V pravicových i levicových mýtech je sociální stát dílem socialismu. A přitom nejvíce vychází z myšlenek liberalismu. Architekt britské verze, William Beveridge, nechtěl využít moc státu pro stát jako takový. Cílem bylo dát lidem jistotu toho, že si mohou žít tak, jak chtějí. A liberální reformátoři věřili, že pokud pojistí lidi před některými riziky kreativní destrukce, pak sociální stát podpoří demokracii volného trhu.
Desítky let poté, co v roce 1942 vydal Beveridge svou zprávu, se sociální státy rozšířily a rozrostly jak do kvantity, tak do kvality, a jejich obliba často klesla. Tento posun měl spoustu příčin. Jednou z nich bylo, že sociální státy se často odklonily od svých liberálních principů, na kterých byly vytvořeny. A právě tyto principy by se měly znovu oprášit.
Ale to, co sociální stát dělá, je důležitější než jeho velikost. Měl by podporovat jednotlivce, aby mohli činit vlastní volbu. Ať už skrze podporu rodičům, aby se mohli vrátit zpět do práce jako ve Skandinávii, skrze osobní rozpočet postiženým, aby si mohli vybrat vlastní zaopatření jako v Anglii anebo výukou účetnictví jako v Singapuru, aby nezaměstnaní získali nové dovednosti.
Koláče ano, ale za práci
Každý potřebuje mít dostatek, aby z toho vyžil. Mnozí, kteří vypadnou z trhu práce, anebo pracují v tzv. gig economy, kde mají současně několik pracovních úvazků, s tím mají problém. A velice často pomoc chudým přichází takovým způsobem, který je krutý, neefektivní, paternalistický anebo komplexní. V některých bohatých zemích čelí nezaměstnaní, když opět začnou pracovat, mezním daňovým sazbám nad 80 %, kvůli ztrátě podpory.
Jakákoliv sociální reforma zahrnuje vyvažování mezi jejími náklady a dopadem na chudobu a pracovní motivaci. Dokonalé schéma ale neexistuje. Dobrým základem je progresivní zdanění, které podporuje zaměstnance pod určitým příjmem, a naopak více daní ty, kteří si vydělávají více. Tato daň se může kombinovat i s minimální mzdou. Je to vcelku jednoduchý, účinný způsob, jak cílit na chudobu a zachovat motivaci pracovat, pokud tato daňová sazba není příliš vysoká.
Opomíjená úskalí sociálního systému
Reforma ale také zahrnuje dva problémy, které Beveridge příliš netrápily. Prvním z nich je stárnutí obyvatel. V bohatých zemích klesá poměr lidí v pracovním věku k důchodcům z asi 4 ku 1 v roce 2015 na 2 ku 1 v roce 2050. Čím více státy šediví, tím více výdajů plyne starším lidem. Aby se mezigenerační nerovnováha snížila, musely by se pokrátit nejštědřejší příspěvky pro důchodce a věk odchodu do důchodu postupně zvyšovat.
Druhým problémem je imigrace. V Evropě narůstá „sociální šovinismus“. Ten štědře podporuje chudé domorodce, ale ne imigranty. Populisté tvrdí, že když budou migranti z chudších zemí volně migrovat do bohatých zemí, tak tím sociální státy zruinují. Další tvrdí, že by se měl snižovat přístup k liberální migrační politice. To znamená postavit hradby kolem sociálního státu, ne kolem státu jako takového. Podle průzkumů chce jen málo Evropanů odepřít nově příchozím okamžitý přístup ke zdravotnictví a školám pro jejich děti. Ale některá omezení na straně sociálních dávek, jako ta, která se zavádí v Americe a Dánsku, budou zřejmě nevyhnutelná.
Liberálové včetně Beveridge si uvědomili, že nejlepším způsobem, jak si zajistit podporu volných trhů, je dát na nich lidem podíl. Sociální stát musí dělat víc než rozdávat boty a polévku chudým a zabezpečit starší. V demokratické společnosti je totiž zásadní i pro kapitalismus.
Zdroj: The Economist