Za posledních deset let od globální finanční krize se hojně diskutovalo o mechanismech zvyšování odolnosti finanční soustavy. Ačkoliv se však podařilo dosáhnout určitého pokroku, dosavadní převážně nekoordinovaný přístup nemusí být pro podporu dlouhodobé finanční stability dostatečný. A protože býčí trendy na trzích oslabují, možná není den zúčtování příliš daleko.
Nelze říci, kdy vypukne příští krize, natož jak dlouho potrvá nebo nakolik bude ničivá. Není však pochyb o tom, že rizika, jimž čelíme, vyžadují celostnější přístup, po jakém se ostatně volalo již bezprostředně po krizi v roce 2008 (třebaže tyto výzvy ztratily se zotavením trhů na síle). To znamená dohodnout a zavést novou vizi řízení globální ekonomiky, precizně ji vyhodnocovat, podle potřeby ji upravovat a zajistit plnou zodpovědnost každého účastníka.
Tato vize musí zahrnovat hluboké a průběžně probíhající změny, od čím dál koncentrovanější tržní síly po stále automatizovanější rozhodovací proces. Musí také zohlednit vzestup Číny, což znamená začlenit tuto zemi výrazněji do řídících orgánů, což bude mít dalekosáhlé důsledky, zvláště když se Čína profiluje jako méně shovívavý globální aktér.
Dále musí tato vize bojovat se sílícím nacionalismem a izolacionismem, jehož příkladem je americký prezident Donald Trump se svým přístupem „Amerika na prvním místě“ a obchodní válkou proti Číně. A také musí brát v potaz, že účinnost makroekonomických nástrojů (měnových i fiskálních) je dnes omezenější než v roce 2008.
A konečně musí tato nová vize odrážet jasné rozhodnutí, do jaké míry jsme odhodlaní řešit problém klimatu a trvalé udržitelnosti. Navzdory pařížské klimatické dohodě z roku 2015, která změnila rámec našich diskusí o klimatických změnách, se vedoucí světoví představitelé i nadále zdráhají dělat, co je pro dosažení opravdových změn zapotřebí. Nemůžeme dál klamat sami sebe tím, že budeme nabízet vzletné cíle, a přitom pracovat jen okrajově.
Myslíme-li to se zvyšováním odolnosti vážně, musíme dál tlačit na rázné systémové změny, které budou řešit způsob, jímž vyrábíme a spotřebováváme energii a financujeme naše ekonomiky. To bude vyžadovat efektivní vedení. Ačkoliv však spolupráce mezi vládami pomohla prosadit některé kroky vedoucí k ochraně klimatu, stále větší rozdrobenost mezinárodního společenství jasně odhaluje hranice takového přístupu. Efektivnější strategií by mohlo být založení koalice občanských společností a velkých finančních i nefinančních institucí, která by se mohla postavit do čela pokroku směrem ke společným cílům.
Takový pokrok bude mimo jiné vyžadovat výrazné zkvalitnění účetnictví a výkaznictví v kombinaci s chytrými reformami regulací. Navíc bude zapotřebí, aby účastníci trhu přišli s odpovídajícími pobídkami a mandáty, které budou v rozhodovacím procesu zohledňovat trvalou udržitelnost a kroky na ochranu klimatu.
To může zahrnovat – a v některých případech se to už děje – upravené modely vyplácení bonusů manažerům, požadavky na relevantní monitorování a označování ekologičnosti na obalech spotřebního zboží. Při motivování firem směrem k zelené transformaci mohou hrát jistou roli také reputační faktory, ba dokonce i vliv měkké síly na místní vlády, které se stále více zabývají ekologickými riziky.
Zejména finanční sektor postrádá správné pobídky k tomu, aby přispíval k řešení klimatických výzev, protože rozhodování finančních institucí se řídí především – ba přímo výlučně – honbou za peněžním ziskem. To je krátkozraké a neudržitelné. Finanční instituce potřebují nové pobídky, aby proměnily svou činnost včetně investic. Například manažeři portfolií by mohli mít bonusy částečně vázané na bilanci jejich investic v oblasti klimatické metriky.
Tyto změny nemusí podkopat hospodářský růst. Právě naopak: řada klimatických řešení – například posun k obnovitelné energii – pomáhá vytvářet pracovní místa, a dokonce může zvyšovat ziskovost firem. Náhrada zastaralé a znečišťující infrastruktury moderními a účinnými alternativami dokonce představuje jednu ze stěžejních investičních příležitostí tohoto století.
To ovšem dalece přesahuje rámec zisku. Jak v nedávné zprávě varoval Mezivládní panel pro změnu klimatu, současná trajektorie světa vede k ekologické devastaci. Přírodní katastrofy začínají být už dnes četnější a intenzivnější. A jak se extrémní meteorologické jevy budou dál násobit, začnou mít i rozsáhlá destrukce, migrace a konflikty endemický ráz.
Nacházíme se v přelomovém dějinném okamžiku a budeme muset sebrat veškerou odvahu i přesvědčení a podniknout rázné kroky. Nová řešení nesmíme jen zavádět, ale také je pravidelně – nikoliv po deseti letech – testovat a upravovat na základě jasných a na důkazech postavených cílů a opatření. Teprve pak můžeme zajistit, že nejen naše finanční systémy, ale i všechny další struktury tvořící základ globální stability budou dostatečně odolné.
Abychom parafrázovali Winstona Churchilla, stojíme před volbou mezi destrukcí a zachováním statutu quo. Zvolíme-li druhou možnost, dočkáme se první.
Autoři: Bertrand Badré, Emmanuel Faber, Bertrand Piccard, Paul Polman a Ronald Cohen
Bertrand Badré, bývalý výkonný ředitel Světové banky, je zakladatelem a generálním ředitelem společnosti Blue like an Sustainable Capital. Emmanuel Faber je předsedou představenstva a generálním ředitelem společnosti . Bertrand Piccard je iniciátorem a předsedou představenstva nadace Solar Impulse. Paul Polman je předsedou Mezinárodní obchodní komory a členem vedení globální iniciativy Sustainable Development Solutions Network (SDSN). Ronald Cohen je předsedou nezávislého uskupení Global Steering Group for Impact Investment.
Copyright: Project Syndicate, 2018.
www.project-syndicate.org