Evropská komise minulý měsíc zveřejnila nový strategický výhled týkající se Číny. Jak na stránkách Politico tvrdí bývalý ministr portugalské vlády Bruno Maçaes, tento dokument obsahuje detailní analýzu rozvojové strategie Číny a navrhuje, jak na ni reagovat. Tato země je považována za „systematického protivníka“, jehož ekonomická a politická moc roste nebývalou rychlostí. Není tomu přitom tak dávno, co Evropa nad růstem vlivu Číny mávala rukou. Proč najednou úplně změnila názor?
Maçaes se domnívá, že vypovídající je například situace v oblasti výroby solárních panelů. Evropští výrobci zde kdysi měli výhodu těch, kteří vstupují na trh jako první. Ovšem toto odvětví si nakonec pro sebe uzmula Čína. V roce 2001 tak bylo pět z deseti největších výrobců z Evropy, v roce 2018 jich je osm z Číny, k tomu jeden z Kanady a jeden z Jižní Koreje.
Své o tom říká příběh společnosti Kuka, která byla „klenotem německé robotiky“ a kterou v roce 2016 koupila čínská firma Midea. Poté přišlo to, „co je dnes již běžným vzorcem“. Po akvizici totiž došlo k odstřihnutí evropských dodavatelů a začlenění firmy do čínského výrobního řetězce. Maçaes zmiňuje, že poslední hrozba přichází ze strany čínského leteckého průmyslu. Americký odhaduje, že během následujících 20 let bude Čína potřebovat 7 690 nových komerčních letadel. To je pro domácí průmysl obrovská příležitost a Peking označil výrobce letadel jako jedno z 10 strategických odvětví, která podporuje v rámci iniciativy „made in China 2025“.
Podle odborníků bude Číně trvat tak deset let, než bude moci konkurovat a Airbusu. „To ale neznamená, že je nějak výrazně pozadu, protože deset let uběhne velmi brzy. V roce 2030 tak bude Evropa čelit přímé hrozbě, že ji spolkne země, která je tři až čtyřnásobně větší než Evropská unie,“ píše Maçaes. Podle něj je ale namístě se ptát, zda se nyní děje něco výjimečného či zda „takhle svět fungoval vždy“? A zmiňuje svůj rozhovor s jedním z britských diplomatů, který na popis budoucího vzestupu Číny reagoval slovy: „Připadá mi to stejné jako kdysi britská říše.“
Britská říše již neexistuje, ale podle bývalého ministra ji nyní připomíná říše americká. A ta je dost silná na to, aby Čínu donutila zasednout k jednacímu stolu ve chvíli, kdy to považuje za vhodné. Takže může být vystaven konkurenčnímu tlaku Číny podobně jako Airbus, ale „může se spolehnout, že v té nejtěžší hodině mu Amerika přijde na pomoc“. EU by něčeho podobného ve vztahu k Airbusu nebyla schopná, protože je „příliš rozdělená“. Je to patrné i z toho, že ve vztahu k Číně není v Evropské radě možné získat potřebnou jednotu ani u jednoduchých otázek. Země jako Maďarsko nebo Řecko si totiž nechtějí Čínu znepřátelit a používají své právo veta.
Maçaes se domnívá, že Evropě by v této oblasti prospěla „skutečná politická unie“, kde by nebylo možné používat právo veta. To, že se o vytvoření takové unie neúspěšně snaží již asi 70 let, může pak být dáno i absencí vnější hrozby. V tom zase hrály svou roli Spojené státy, které pomáhaly tyto hrozby eliminovat. Taková pozice byla pro Evropu velmi pohodlná a ona si tak mohla „vzít dlouhou dovolenou“. Růst moci a vlivu Číny ale přináší změnu a „Evropa se tentokrát nebude moci spolehnout na Spojené státy“. Washington totiž pravděpodobně nebude mít ani zdroje ani ochotu na to, aby se choval jako během studené války. V Číně tak možná nakonec nalezneme vnější sílu, která nás spojí, uzavírá Maçaes.
Zdroj: Politico