Globální ekonomická nálada hořkne. Na setkání v japonské Fukuoce počátkem června varovali ministři financí a guvernéři centrálních bank států skupiny G20, že hospodářský růst zůstává slabý a stále hrozí riziko poklesu. Jen pár dní před touto schůzkou snížila Světová banka prognózu globálního růstu pro rok 2019 na 2,6 % (což je nejnižší míra za poslední tři roky) a předpověděla, že růst v letech 2020-2021 zůstane vlažný.
V těchto titulcích se ale skrývá ještě chmurnější příběh: zhoršující se osud nejchudších lidí světa. Slabší globální ekonomika jim únik z chudoby ještě více ztěžuje a svět by musel prosadit řadu odvážných politik, aby jim pomohl.
Z nedávných zkušeností víme, co je zapotřebí udělat. V letech 2001 až 2019 se počet nízkopříjmových zemí, kde je roční příjem na obyvatele nižší než 995 dolarů, snížil téměř o polovinu (z 64 na 34), protože 32 nízkopříjmových zemí dosáhlo středněpříjmového statusu, přičemž do skupiny nízkopříjmových zemí přibyly pouhé dva nové státy. Tento pozoruhodný pokrok za jedinou generaci – výsledek silného růstu, kvalitnější politiky a v některých případech i prostého štěstí – vyzdvihl z chudoby miliony lidí.
Růst jako klíč
Rychlejší růst je pro snižování chudoby klíčový. Od roku 2001 do roku 2018 rostlo zmíněných 32 ekonomik, které se dostaly z nízkopříjmového do středněpříjmového pásma, v průměru zhruba o 6 % ročně. To byl přibližně o 60 % rychlejší celkový růst než u středněpříjmových a vysokopříjmových rozvíjejících se tržních a rozvojových ekonomik v tomto období a zhruba o 25 % rychlejší růst než v zemích, které zůstaly uvězněné v nízkopříjmové kategorii.
Rychlý růst podporovalo před globální finanční krizí příznivé vnější prostředí, přičemž boom cen komodit v letech 2001-2011 podnítil silné investice do průzkumu a těžby v mnoha nízkopříjmových zemích. Výsledný růst exportních příjmů zlepšil finance těchto států.
Kromě toho se devět nízkopříjmových zemí ve východní Evropě a střední Asii zotavilo z hlubokých recesí v 90. letech a přešlo z plánovaných ekonomik na tržní. Multilaterální iniciativy na odpouštění dluhů v roce 2001 zase pomohly některým nízkopříjmovým státům stabilizovat rozpočet a ekonomiku. Konflikty v některých afrických zemích ochably, což vedlo k setrvalému poklesu počtu obětí násilí. A další integrace obchodu podpořila export, přilákala zahraniční investice a podnítila reformy. Nízkopříjmové země tak byly schopné více investovat do svých obyvatel: od roku 2001 se zdvojnásobil podíl žáků přijatých na střední školy a poměr investic k HDP v nízkopříjmových zemích se od roku 2001 zvýšil o pět procentních bodů.
Faktory růstu
Některé země zažily větší impulz než jiné. Ty, které se na příjmovém žebříčku vyšvihly, měly také lepší politické rámce, státní správu a podnikatelské prostředí. Měly rozvinutější infrastrukturu, vykazovaly větší zkvalitnění lidského kapitálu a disponovaly většími fiskálními zdroji.
Další klíčovou výhodou pak byla zeměpisná poloha. Jen asi třetina zemí, které se v letech 2001 až 2019 vyšvihly ze skupiny nízkopříjmových zemí, neměla moře, a i ty často měly bohatší sousedy. Naproti tomu téměř polovina zbylých nízkopříjmových ekonomik nemá přístup k moři.
Rychlá hospodářská expanze pomohla celosvětově snížit počet lidí žijících v chudobě (tedy osob, které si musí vystačit s méně než 1,90 dolaru denně) v letech 2001 až 2015 o jednu třetinu. Tento pokles však z většiny připadá na země, které dosáhly na středněpříjmový status. Počet lidí žijících v chudobě ve zbývajících nízkopříjmových ekonomikách se v podstatě nezměnil.
Současný obrázek
Dnešní nízkopříjmové země musí překonat vyšší překážky než jejich předchůdkyně, aby vybředly z chudoby. Jejich příjmy na obyvatele se nacházejí hlouběji pod středněpříjmovou hranicí a většina těchto zemí je křehkými státy poznamenanými konflikty či politickou nestabilitou. Jsou silně odkázané na zemědělství, což je činí náchylnými vůči extrémnímu počasí. A poptávka po vývozu jejich komodit slábne, jelikož velké rozvíjející se trhy rostou pomaleji a přesouvají se k sektorům, které jsou méně náročné na zdroje.
Řada chudších zemí je navíc zatížená vysokými dluhy. Dluhová služba pohlcuje příjmy, z nichž by se jinak mohly financovat infrastrukturální projekty zvyšující růst nebo výdaje na zdravotnictví a školství.
Poněvadž zbylé nízkopříjmové země světa vykazují míru chudoby přesahující 40 %, je vysoce nepravděpodobné, že by jejich prognózovaný růst příjmu na obyvatele stačil k tomu, aby pomohl dosáhnout cíle trvale udržitelného rozvoje OSN snížit do roku 2030 celosvětově extrémní chudobu na 3 %.
Cesta k cíli
Tyto země proto potřebují smělou agendu povzbuzení růstu tak, aby generoval větší počet kvalitnějších pracovních míst. Musí se lépe začlenit do globálních obchodních toků, diverzifikovat export a přilákat více přímých zahraničních investic. Jejich vlády by mohly zlepšit kvalifikaci a technologie investicemi do lidského kapitálu a infrastruktury (ale musí to činit v rámci přísných rozpočtových omezení).
Pomohla by také opatření na zvýšení finanční inkluze a posílení finančních systémů. Totéž platí o mobilizaci domácích příjmů s cílem zvýšit udržitelnost vládních financí. Mezi další priority by pak měly patřit zkvalitnění vládnutí a podnikatelského klimatu, rozšíření antimonopolní politiky s cílem zvýšit produktivitu a mezinárodní konkurenceschopnost a podpora aktivit soukromého sektoru.
Tato náročná agenda je nezbytná, aby se dnešní nízkopříjmové země dostaly z chudoby. Ony to však nemohou a ani by neměly dělat samy. Zbytek světa má zodpovědnost jim pomoci – v neposlední řadě kvůli dopadu zakořeněné chudoby a nenaplněných tužeb na globální bezpečnost a migraci.
Globální ekonomika možná klopýtá, ale to není omluva, abychom opomíjeli nejchudší lidi světa. Právě naopak: je to nejvýznamnější důvod, proč dělat více, a summit v Ósace k tomu nabízí vhodnou příležitost.
Autorka: Ceyla Pazarbasiogluová je viceprezidentkou Skupiny Světové banky pro spravedlivý růst, finance a instituce.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org