Na tento měsíc připadá 75. výročí podpisu brettonwoodské dohody, která ustavila Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Pro MMF na něj připadá také začátek procesu vybírání nástupce za svou výkonnou ředitelku Christine Lagardeovou, která rezignovala poté, co byla nominována na post prezidentky Evropské centrální banky. Lepší okamžik k přehodnocení své globální úlohy se MMF nenaskytne.
Nejpozitivnější rolí, již MMF dosud v celé své historii sehrával, bylo poskytování zásadní finanční podpory zemím během krizí platební bilance. Podmínky navázané na tuto podporu však často vyvolávaly spory. Zejména politiky, jež v 80. letech vyžadoval od zemí Latinské Ameriky a v 90. letech od východní Evropy a východní Asii označily programy MMF stigmatem, které dodnes vzbuzuje negativní reakce.
Lze namítnout, že negativní účinky programů MMF škodí méně než korekce během zlatého standardu před brettonwoodskou dohodou. Příští generální ředitel MMF by přesto měl dohlédnout na pokračující revizi a racionalizaci podmínek, jako v letech 2002 a 2009.
Dalším cenným přínosem MMF je pomoc s posilováním globální makroekonomické spolupráce. To se ukázalo jako obzvlášť důležité v obdobích rozvratu, mimo jiné po opuštění systému s pevným směnným kurzem z Bretton Woods v 70. letech a během globální finanční krize v letech 2007-2009. (MMF také řídil postup demonetizace zlata v 70. a 80. letech.)
MMF budoucnosti
Poslední dobou byl však MMF rostoucí měrou odsouván do druhořadé role v oblasti makroekonomické spolupráce, již obvykle řídila ad hoc uskupení velkých ekonomik – G10, G7 a v poslední době G20. A to i přesto, že Fond doposud poskytoval nezbytnou podporu, včetně analýz globálních makroekonomických podmínek. Jako vůdčí fórum pro mezinárodní koordinaci makroekonomických politik by měl sloužit MMF, ne pouze rozličná „géčka“.
Zároveň by MMF měl podpořit ustavení nových mechanismů měnové spolupráce, včetně regionálních a meziregionálních rezervních fondů. MMF budoucnosti by dokonce měl být uzlem sítě takových fondů. Tato síť by byla oporou „globální finanční záchranné sítě“, která se rostoucí měrou objevuje v diskusích o mezinárodních měnových otázkách.
Dále je třeba ve prospěch MMF připsat obezřetné nakládání s mezinárodními kapitálovými toky. Dohoda z Bretton Woods zavázala země k postupnému uvolňování regulace obchodu a jiných plateb na běžném účtu, ale ne kapitálových toků. Pokus přimět země, aby liberalizovaly své kapitálové účty v roce 1997 ztroskotal. Od globální finanční krize pak MMF doporučuje využívat některá regulační opatření u kapitálového účtu coby „makroprudenční“ nástroj k řízení vzestupů a propadů externího financování.
Nedostatky MMF
Některé iniciativy MMF, ač důležité, přesto dosud nemají účinky, jaké by mít měly. Vezměme si zvláštní práva čerpání (SDR), jedinou skutečně globální měnu, vytvořenou v roce 1969. Alokace SDR sice během významných krizí, včetně roku 2009, sehrály významnou úlohu při vytváření likvidity a doplňování oficiálních rezerv členských zemí, přesto se tento nástroj stále využívá nedostatečně.
MMF by měl na SDR aktivněji spoléhat, především co se týče jeho vlastních programů půjček, a k nevyužitým SDR přistupovat jako k „depozitům“, která lze využít k financování půjček zemím. Obzvlášť důležité by to bylo, když se za krize významně zvýší poptávka po jeho prostředcích, protože by to vlastně MMF umožnilo „tisknout peníze“, podobně jako to během krizí dělají centrální banky, ale na mezinárodní úrovni.
V souladu s tím by mělo dojít k vytvoření nových úvěrových nástrojů – procesu, který by měl stavět na reformách, jež byly zavedeny v těsné návaznosti na globální finanční krizi. Jak navrhli zaměstnanci MMF (a loni doporučila Skupina význačných osobností G20 pro globální finanční správu), Fond by měl vytvořit uspořádání pro měnové swapy ke krátkodobým půjčkám během krizí. Centrální banky vyspělých zemí často vstupují do dvoustranných swapových dohod, ty však obvykle vytlačují rozvíjející se a rozvojové ekonomiky na okraj.
Pak jsou tu iniciativy MMF, které zcela selhaly. Zejména v letech 2001-2003 zkrachovaly snahy dohodnout se na mechanismu k řešení potíží u suverénních dluhů kvůli odporu Spojených států a některých významných rozvíjejících se ekonomik.
Jistěže, MMF s ohledem na krize suverénních dluhů prokázal, že je značně prospěšný, neboť nabízí pravidelné analýzy schopnosti zemí v krizi splácet a radí jim, aby dluh, který je neudržitelný, restrukturalizovaly. Mechanismus k řešení dluhových potíží je přesto stále potřebný a měl by se vrátit na pořad jednání.
Konečně MMF potřebuje ambiciózní reformy řízení. Vůbec nejdůležitější je, že na základě reforem, které byly schváleny v roce 2010, ale účinnosti nabyly až v roce 2016, by Fond měl zajistit, aby kvóty a hlasovací síly lépe odrážely rostoucí vliv rozvíjejících se a rozvojových ekonomik. Za tím účelem MMF musí skoncovat s praxí jmenování výkonných ředitelů výhradně z Evropy, stejně jako Světová banka musí při obsazování postu svého prezidenta začít zvažovat nejen občany USA.
Odchod Lagardeové představuje skvělou příležitost nasměrovat MMF k efektivnější a inkluzivnější budoucnosti. Chopit se jí znamená víc než jen přivítat na vrcholu novou tvář.
Autor: José Antonio Ocampo, autor knihy Resetting the International Monetary (Non)System (Restart mezinárodního měnového (ne)systému), je členem rady kolumbijské centrální banky, Banco de la República, profesorem newyorské Kolumbijské univerzity a předsedou výboru OSN pro rozvojovou politiku.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org