Minulý týden jsme tu věnovali dvěma solárním společnostem a nyní bych v obnovitelném duchu rád pokračoval s odbočkou k elektromobilům. Jejich název totiž možná trochu mate – budí automaticky dojem oné energetické čistoty, o kterou bychom se měli snažit. Nicméně elektromobily si můžeme rozdělit do několika hypotetických podskupin: Uhlomobily, jádromobily, plynomobily a obnomobily. Jde samozřejmě o abstrakci, která má jen ukázat například na to, že pokud v nějaké zemi dominují uhelné elektrárny, přínos masivního rozšíření elektromobilů může být dosti sporný (ale viz samotný konec článku). Opak pak platí v zemích, kde jsou pro výrobu elektrické energie používány zdroje čisté.
Z uvedeného pohledu by tedy bylo ideální, pokud bychom směřovali k nákladově přijatelným obnomobilům. Podívejme se v této souvislosti na následující obrázky. První z nich je z reportu z roku 2018 a ukazuje vývoj týkající se globálních kapacit obnovitelných zdrojů. Červeně je jejich podíl na nově instalované kapacitě. Další dvě křivky ukazují podíl na globální kapacitě a výrobě elektrické energie.
Příběh je tedy takový, že podíl na nově instalovaných kapacitách je dost vysoký: 40 – 60 %. Nicméně nestačí na to, aby se prudce zvedal podíl na skutečné výrobě elektrické energie – ten se pohybuje mírně nad 10 %. I kdyby tedy byly podíly na nových instalacích nadále vysoké, současný trend brzkému příchodu doby toho nejlepšího druhu elektromobilů – obnomobilů, moc nenahrává.
Ve světě samozřejmě existují velké rozdíly a následující graf od Eurostatu ukazuje, kde dávají elektromobily největší smysl v Evropě. Je zřejmé, že zejména na severu či v Rakousku. Stranou ale samozřejmě nechávám diskusi o tom, jak moc přínosné jsou plynomobily, či jádromobily – zejména u nich je podle mne diskuse složitější kvůli tématům, jako je uskladnění jaderného paliva, či náklad výroby.
Obnovitelný chleba se bude lámat zejména v Číně. Ta má velký tah na budování těchto kapacit a také na elektromobilitu. Pokud má ale ve svých projekcích pravdu americká EIA, bude v této zemi statisticky v roce 2050 každý druhý elektromobil uhlomobilem (nyní jsou to asi tři ze čtyř). Podle těchto projekcí sice bude docházet k masivnímu rozvoji obnovitelných kapacit (zejména větrných elektráren). Nicméně výroba v uhelných elektrárnách bude klesat jen mírně – jejich podíl se tak sníží ze současných více než 70 %, na oněch cca 50 %.
S elektromobily to tedy není emisně tak plně jednoduché. Nebo možná ano: Studie EU, která odhadovala energetickou a emisní náročnost v roce 2020, tvrdí, že i kdyby v té době byla elektřina generována jen z ropy, stále budou mít tyto ropomobily asi o třetinu nižší celkové emise než vozy s tradičními spalovacími motory. Je to možná kontraintuitivní, ale ve studii se píše, že pro tradiční vozy je třeba 26 MJ na to, aby se palivo dostalo k vozu a pak 142 MJ na to, aby ujel 100 km. U ropomobilu to je 74 MJ (na výrobu a „dopravu“ paliva) a pak 38 MJ na ujetí 100 km.