Podle jednoho přirovnání, které je v Bruselu oblíbené, je eurozóna domem, který potřebuje opravit. Každý se bojí, že nebude schopný vydržet ve vichřici. Jenže stavitelé nikde. Majitelé totiž nejsou schopní se dohodnout na potřebných opravách, a ještě méně na tom, jak je provést. Když německý ministr financí Olaf Scholz 5. listopadu opatrně přijal myšlenku společného systému pojištění vkladů, vytloukl tím jeden sporný bod. Ale zatímco se jedna pře vyřešila, objevila se další - o regulaci státních dluhopisů v držení bank.
Nechvalně známým rysem krize státních dluhopisů v letech 2009 – 2015 byl začarovaný kruh, v rámci něhož se slabé banky a státy navzájem stahovaly níž a níž. V roce 2012 se členové EU shodli na tom, že tento začarovaný kruh se musí přerušit a že měnovou unii by měla podpořit bankovní unie. Od té doby se pro velké banky vytvořil společný rámec dohledu a řešení problémů. V oblasti pojištění k žádnému pokroku nedošlo. Seveřané se bojí, že by jejich daňoví poplatníci byli vystaveni rizikovým půjčkám jižních bank. Nyní se ale zdá, že je tomu Scholz přístupný. Za předpokladu, že dojde k dalším reformám. Ti nejkontroverznější chtějí penalizovat banky, které drží hromady státních dluhopisů svých vlastních domovských zemí. To je ale v Itálii a dalších silně zadlužených státech předem ztracený boj.
Zastánci podobných regulací by vedli banky ke snížení míry domácí expozice a pokud možno k diverzifikaci vůči státním dluhopisům ostatních členů. Kritici se obávají toho, co se stane, až se na trhu s dluhopisy sníží poptávka bank. Regulace likvidity a kapitálu podněcují banky, aby držely státní dluhopisy. Bankovní sektory v Evropě obvykle drží 15 - 30 % dluhu své domovské země.
Nová pravidla by mohla mít dvojí podobu. Za prvé by banky mohly být nuceny zvýšit své kapitálové rezervy, pokud by nějaký konkrétní cenný papír v jejím držení překročil určitý práh – tzv. „poplatek za koncentraci“. Nebo by se za druhé mohlo navýšit rizikového skóre (známé jako váha rizika) spojené s některými státními dluhopisy, které nyní všichni regulační orgány považují za bezrizikové, a donutit tím banky, aby zajistily své rizikové státní dluhopisy zvláštním kapitálem.
Váha rizika je kontroverznější, protože je potenciálně destabilizující. V nejhorším případě by to mohlo znamenat, že snížení ratingu ratingovou agenturou povede banky k odklonu od některých cenných papírů, což by způsobilo velký zmatek, kterému chce reforma zabránit. Zdá se, že německé ministerstvo financí upřednostňuje hybridní přístup, který stanoví určitý práh a při jeho překročení by se na držené cenné papíry vztahovaly poplatky podle úvěrového rizika a rizika koncentrace.
To by mělo významný dopad na banky, a nejen v Itálii. Nicolas Véron z think-tanku Bruegel poukazuje na to, že Německo má jednu z nejvíce koncentrovaných expozic vůči vládnímu dluhu: veřejné Landesbanky jsou velkými věřiteli místních vlád.
Předpovídat, zda a jak by se banky diverzifikovaly (na jiné dluhopisy eurozóny s podobným hodnocením nebo na cizí dluhopisy), je obtížné. To by záleželo na tom, kolik dodatečného kapitálu by musely dát stranou a jaká by byla jejich ochota vystavit se riziku likvidity a směnného kurzu. Banky, které chtějí odprodat své jižní dluhopisy s nižším ratingem, by mohly mít problém najít kupce. (Společný bezpečný majetek navrhovaný Komisí by tento přechod usnadnil. Lídři Francie a Německa však dali tento nápad loni k ledu.)
Jak uvádí Véron: „podskupiny pracovních skupin skupin“ dřely na technických opravách. Rozhodnutí pokračovat je však na politicích. Odpůrci regulace expozic na státní dluhopisy by se nejprve měli v zásadě shodnout, že je to nutné, a pak najít průnik toho, co jsou ještě ochotni učinit a co je přijatelné i pro ostatní – řekněme tím, že ustoupí v expozici na státní dluhopisy výměnou za systém pojištění vkladů, který nabízí větší sdílení rizik. Zprávy naznačují, že by se italská vláda mohla pokusit vyměnit reformy záchranného fondu eurozóny za společné pojištění vkladů.
Úředníci v Bruselu chtějí připravit „cestovní plán“ reformy, na který by mohli vůdci dát své razítko, až se v polovině prosince sejdou. Ale dokonce i jednání o tom, zda zahájit jednání o reformách, či nikoli, lze považovat za vítězství. Kdyby byla oprava onoho domu tak snadná, tak už by byla dávno hotová.
Zdroj: The Economist