Finanční krize se při zpětném pohledu obvykle jeví jako předem dané, leč zřídkakdy nabízejí jasnější pohled na směřování dějin. To je případ i dnešního Libanonu, kde předvídatelná krize uvedla zemi do stavu hluboké nejistoty.
Od konce dlouhé občanské války (1975-1990) podepírají libanonskou ekonomiku a politický systém externí půjčky, nevyhnutelně úvedoucí k neudržitelné hladině veřejného dluhu. V určitém okamžiku musely nutně kapitálové přílivy ustat. Tento moment nadešel koncem roku 2019, po sérii negativních šoků.
Po tomto „náhlém ustrnutí“ se země ocitla ve trojí krizi dramatické velikosti. Prvním problémem je platební bilance. Libanonský deficit běžného účtu dosahuje obřích 25 % HDP a jeho vývozní základna je příliš malá i na uhrazení nejnutnějšího dovozu. Druhý problém je fiskální. Úhrnný veřejný dluh Libanonu aktuálně přesahuje 150 % HDP. Vládní příjmy se pod vahou recese hroutí a rozpočtový schodek (v roce 2019 už tak značný na úrovni 10 % HDP) rychle bobtná.
Nadto ještě Libanon zažívá krizi bankovního sektoru. Přední banky, hlavní příjemci kapitálových přílivů ze zahraničí, ve velkém investovaly do libanonského státního dluhu (který tvoří v průměru 50 % jejich portfolií) a teď jsou v zásadě insolventní.
Holandská nemoc
Společně tyto krize uvrhly ekonomiku do propasti. Firmy, lačnící po úvěrech a dovozu, začaly propouštět nebo rovnou svůj provoz ukončují. Současná recese má charakter velké hospodářské krize Libanonu.
Primárním zdrojem kapitálu pro rentiérskou politickou ekonomiku Libanonu nebyla ropa, jako jinde v regionu, nýbrž investice diaspor, které lákaly nay vysoké úrokové sazby a pevný směnný kurz ukotvený k dolaru. Není divu, že známky „holandské nemoci“ jsou vidět všude: vklady vzrostly na zhruba 400 % HDP a vyvolaly efekt bohatství, který snížil národní míru úspor na nepravděpodobná -3 % HDP. Nerovnost je vysoká a stoupá. Obchodovatelné sektory oslabilo reálné (očištěné o inflaci) zhodnocení měnového kurzu o asi 50 % v letech 2000-2015. Bez zboží a služeb pro export Libanon masivně ztrácel vzdělané mladé lidi.
Co je však ještě podstatnější, rozsáhlé kapitálové přílivy umožnily sektářské elitě udržet se u moci díky protekci, a ne díky svému výkonu. Elity ždímají veřejný i soukromý sektor, aby vytvořily vládnoucí kliku kamarádíčků. Toto uspořádání sice zajistilo v jinak chaotickém regionu určitou politickou stabilitu, ale nedokázalo uspokojit základní potřeby. I zajištění elektřiny je nestálé a nespolehlivé a širší otázky týkající se makroekonomiky zůstaly zcela neřešeny.
Na bedrech lidu
Finanční krize vyvolala politické povstání. Lidové revoluční hnutí vyšlo do ulic, aby odmítlo sektářství a požadovalo skoncování s korupcí. Nicméně reakce režimu na libanonské ekonomické problémy zatím drtivě upřednostňovaly elity. To značí, že „řešení“ krize by nakonec mohla na svých bedrech nést chudá a střední třída způsobem, který dál upevňuje sektářskou politiku.
Stát například odmítl zavést regulaci kapitálu a ponechal ji na jednotlivých bankách, jejichž předními akcionáři jsou i vládnoucí politici. Je na bankách, aby rozhodly, jak omezí výběry hotovosti. To v praxi elitám umožnilo přesunout svůj kapitál do zahraničí, zatímco obyčejní občané mají potíže se vůbec ke svým vkladům dostat.
Centrální banka navíc snížila úrokové sazby u depozit, ale u veřejného dluhu zatím ne, čímž posiluje zisky bank. Navzdory tenčícím se mezinárodním rezervám také pokračuje s dluhovou službou svého zahraničního dluhu, který převážně mají domácí banky. A také se objevují náznaky, že by mohla začít subjektům napojeným na elity prodávat státní aktiva za hubičku.
Oficiální směnný kurz přitom zůstává beze změny, což elitám umožňuje přístup k laciným dolarům, zatímco obyčejní občané čelí realitě strmě padajícího kurzu na volném trhu, který je aktuálně na 40% diskontu. Tato devalvace ještě zrychlí, až stát začne tisknout liry, aby pokryl platy zaměstnanců veřejného sektoru. Ostatně centrální banka už používá liru ke splátkám úroků u dolarových vkladů (které tvoří přes 80 % všech depozit), čímž připravuje půdu pro inflační umazávání veřejného dluhu. Budou-li náklady na snížení dluhu přesunuty na střadatele tím, že se jejich fondy „lirizují“, vlastní kapitál bank by mohl být z velké části ušetřen.
Návrhy opozice
Jestliže se tento scénář uskuteční, libanonskou střední třídu zdecimují nízké reálné mzdy a penze a zároveň i likvidace jejích úspor. Emigrace kvalifikovaných mladých lidí ještě zrychlí, a poškozeny budou dokonce i finanční zájmy diaspory, o něž se systém opírá. Kdyby sektářský režim za těchto podmínek přežil, vládl by zbídačenému obyvatelstvu, jejž by bylo možné ovládat čím dál lacinější protekcí. Libanon by se ocitl v situaci připomínající Venezuelu.
Nová republika prosazovaná revolucionáři by naproti tomu zvolila radikálně odlišný přístup. Revolucionáři nechtějí Libanon opustit, ale pozvednout. Jsou přesvědčeni, že jeho výkonnost dalece zaostává za potenciálem a že korupci, kamarádšofty a nerovnost by měly nahradit výkon, meritokracie a sociální spravedlnost. Chtějí vytvořit živá odvětví moderních technologií, zajistit vyšší environmentální udržitelnost zemědělství, dát zemi postavení kulturní mocnosti a budovat víc synergií s diasporou.
K dosažení těchto cílů chce reformní hnutí uskutečnit řádné snížení veřejného dluhu, který by se zaručil vlastním jměním bank, a vynutit snížení na 1 % vkladatelů, na něž připadá víc než 50 % všech depozit. Podporují umírněnou měnovou devalvaci a radikální zlepšení podnikatelské atmosféry s cílem posílit exportní konkurenční schopnost. Uskutečnili by rovněž hlubokou fiskální restrukturalizaci s důrazem na vytěsnění korupčních praktik a vyšší výdaje na sociální programy a infrastrukturu. Nevyhnutelnou recesi by zmírnila podpora mezinárodního společenství, včetně Mezinárodního měnového fondu.
Dnešní rvačka o složení příštího kabinetu země je součástí širší bitvy o nové politické uspořádání. Finanční krize představuje pro zemi smrtelné nebezpečí, ale přináší také příležitost k politické změně. Budoucnost Libanonu visí na vlásku.
Autor: Ishac Diwan, profesor na pařížské École Normale Supérieure, působí jako Chaire d’Excellence Monde Arabe na univerzitě Paris Sciences et Lettres.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org