Bofinger: Proč Němci uvažují o ekonomice jinak

Na první pohled je těžké pochopit, proč se makroekonomická debata a politika v Německu tak moc liší od jiných zemí i přesto, že i v této zemi jsou běžně používány standardní modely a učebnice ekonomie. Německý ekonom Peter Bofinger na stránkách VoxEU vysvětluje, že v jeho zemi hluboce zakořenily teze Waltera Euckena. K tomu platí, že „úspěch německé makroekonomické politiky může být připsán otevřenosti německého hospodářství, které těží i z toho, jakou politiku sledují jiné země“.

„Keynes na základě zkušeností z Velké deprese došel k závěru, že je třeba aktivního přístupu k agregátní poptávce. Eucken ale čerpal ze specifických zkušeností, kterými si Německo prošlo ve třicátých letech. Keynes vnímal depresi jako výsledek vnitřní nestability tržní ekonomiky, Eucken jako výsledek nedostatečné flexibility mezd a neadekvátního monetárního systému. Podle něj flexibilní ceny a mzdy a adekvátní monetární politika umožní vyhnout se nestabilitě. Jeho odmítání aktivní makroekonomické politiky vysvětluje německou snahou o vyrovnaný rozpočet, cenovou stabilitu a strukturální reformy, které nechávají poptávku stranou, a to jak na německé, tak na celoevropské úrovni,“ píše Eucken.

Ekonom ale dodává, že úspěch německé ekonomiky úzce souvisí i s její vysokou otevřeností. Ta jí totiž umožňuje, aby profitovala z politiky v jiných zemích, které stimulují svou poptávku. Jenže tento přístup již nelze aplikovat na celoevropské úrovni a zde tak aplikace politiky prosazované Německem vede ke zklamání. Německý přístup se plně projevil i během a po poslední krizi. Německo se nevydalo cestou Japonska, Velké Británie či USA a neuvolnilo výrazně svou fiskální politiku. A jeho vliv je zřejmý i na politice ECB, jelikož „její reakce na krizi byla mnohem slabší než u jiných významných centrálních bank“. V roce 2011 pak ECB dokonce zvedla sazby i přesto, že „eurozóna se nacházela uprostřed krize“.

„Ať již si o německém paradigmatu myslíme cokoliv, není pochyb, že pro něj byl relativně přínosný, a to minimálně z dlouhodobého hlediska. Německý růst byl sice slabší než americký či britský, ale vyrovnal se růstu francouzskému a nacházel se výš než v Itálii a Japonsku. A obdivuhodné je zejména snížení nezaměstnanosti po roce 2005,“ píše ekonom. V následujícím grafu nalezneme porovnání celkové ekonomické aktivity.



Ekonom dodává, že Walter Eucken nepřišel ve své době s ničím převratným, podobné koncepty jako on prosazovala univerzita v Chicagu a zejména Henry Simons. Eucken se ale vymykal razancí toho, co odmítal. Týkalo se to zejména centrálního plánování a také ostré kritiky politiky plné zaměstnanosti. Jejím základem byly zkušenosti z doby nacismu, kdy snaha o plnou zaměstnanost šla ruku v ruce s kontrolou cen na trhu se zbožím a službami, omezováním objemu zboží, které si lidé mohli koupit, a také zmíněným centrálním plánováním. 

Bofinger ovšem tvrdí, že Eucken ve svých analýzách například úplně ignoroval extrémní politickou situaci v Německu po roce 1933 a tudíž docházel k mylným závěrům. Ze zpětného pohledu je pak „s podivem, že se Eucken domníval, že na základě velmi specifických zkušeností z německé historie může odvodit obecný model fungování ekonomiky“. 

Zdroj: VoxEU