Globální ekonomika nyní prochází reálným šokem, který není první v dějinách. Na stránkách VoxEU na to upozorňuje Stefano Ugolini a analyzuje tři historická období, která mohou v současné situaci poskytnout určité vodítko.
Ekonom píše, že v roce 1630 postihla Benátky vlna epidemie moru. Šlo přitom o město, které v té době bylo jedním z finančních center Evropy. Během epidemie přímo v Benátkách zemřela asi třetina obyvatelstva, v některých městech provincie až 60 %. Tato epidemie pak byla jedním z důvodů, proč následně nastal dlouhodobý úpadek italské ekonomiky. Stát ale jednal rychle a zajišťoval dodávky základního zboží, za které obchodníkům platil nově vytvořenými penězi. Jejich tvorba byla taková, že nakonec odepsaly 40 % své hodnoty. Ekonom ale celkově hodnotí tento postup pozitivně s tím, že Benátky ustály několik velkých šoků.
Druhým obdobím historie, které může být pro dnešní situaci relevantní, byl rok 1797, kdy „Bank of England bojovala s francouzskou revolucí“. Ekonom připomíná, že Anglie vstupovala do boje s Francií s vysokými vládními dluhy, ale vládě se na finančním trhu podařilo relativně jednoduše získat nové peníze. Situace se ale rychle zhoršila poté, co došlo k rozpadu protifrancouzské koalice a Angličané zůstali v boji proti Francouzům osamocení. Francouzi se dokonce vylodili na velšském pobřeží. Přestože však byli rychle poraženi, šlo možná o „nejtemnější hodinu“ země.
Po Británii se začaly rychle šířit zvěsti o kolapsu celého státu a banky byly zavaleny žádostmi o výběr uloženého zlata. Ty se pak okamžitě obracely na Bank of England se žádostí o pomoc. Ta ale nemohla zakročit, aniž by byly porušeny dosavadní zásady konvertibility. Král je nakonec uvolnil a Bank of England tak mohla bankám pomoci. Z té doby také existuje výraz „věřitel poslední instance“, který se používá v souvislosti s centrálními bankami.
Ugolini tak popisuje, že navzdory obecnému přesvědčení nebyl tehdejší vývoj dán tím, že by vláda nemohla získat zdroje pro válečné účely, ale kvůli pomoci, kterou vyžadoval soukromý sektor. Role centrální banky tak po tomto zásahu značně posílila a celý finanční systém v tehdejší Británii prošel významnými změnami. Po válce byla konvertibilita obnovena a pomoc bankám značně snížena. Což ale podle ekonoma celkově přineslo i hlubokou ekonomickou depresi.
Poučný může být podle ekonoma i vývoj z roku 1914, kdy se po začátku první světové války začal bortit mezinárodní finanční a platební systém. Londýn byl již tou dobou světovým finančním centrem a tamní banky měly řadu pohledávek v zahraničí. Bank of England jim slíbila pomoc, ale s tím, že ony samy nebudou z jejích aktiv žádat zlaté rezervy. Banky tak přikročily k tomu, že své klienty směrovaly přímo na Bank of England, která se tak podle ekonoma dostala do podobné situace jako v roce 1797. Opět tak byla zrušena konvertibilita a znovu s cílem pomoci soukromému sektoru, ne vládním financím. Bankám byly poskytnuty půjčky, ale po skončení války tentokrát k obratu nedošlo.
Ekonom na těchto případech demonstruje, že finanční sektor je jedním z prvních, kde se projevují začínající problémy v reálné ekonomice. A je normální, že během podobných krizí se vláda a centrální banka snaží zabránit tomu, aby došlo k velmi vážným škodám na ekonomice a ve společnosti. Soukromý sektor se v takových časech obrací na vládu, aby „se pojistil proti nepojistitelnému riziku“. Na mimořádných zásazích centrální banky tak není z historického hlediska nic neobvyklého. A ukazuje se, že pozornost je nutné věnovat i tomu, jak podobné intervence ukončit. Jinak řečeno, je třeba najít ten správný „exit“, což může být těžší než samotná pomoc.
Zdroj: VoxEU