Vlády po celém světě zažehávají „stroje času“. Snaží se zajistit si v příštích letech růst, a tak nyní utrácí, aby zaplnily díry v ekonomice, které zůstaly po vypuknutí epidemie Covid-19. Francie a Německo například navrhly balíček pomoci ve výši 500 miliard EUR a v Británii úřad Office for Budget Responsibility očekává, že ministerstvo financí bude potřebovat dalších 300 miliard britských liber, aby udrželo podniky při životě, upozorňuje společnost Fidelity International.
„Ale hromadění soukromých závazků ve veřejných rozvahách dalších generací nebude na únik před touto krizí stačit. Bylo by lepší, kdyby vlády poskytly více příležitostí samotným lidem, aby se mohli na oživení podílet. Ať už prostřednictvím nákupu vládních investičních fondů nebo retailových investičních produktů,“ říká Anne Richardsová, CEO Fidelity International.
V raných fázích krize přirozeně vedou dluhopisy nad akciemi. Dluh je rychlejší a jednodušší: každý rozumí dlužním úpisům. Ale ať už záměrně či nikoli, tvůrci finanční politiky postupně zvyšují motivaci k investování do dluhu na úkor akcií.
Faktory, jako je daňová výhodnost dluhopisů oproti akciím a dodatečné náklady na to, aby se firmy mohly obchodovat na burze, odrazují společnosti od čerpání prostředků z veřejných zdrojů. Mezitím se potenciální investoři odvrátili od akciových trhů. Například evropský pojišťovací sektor, který spravuje částku přibližně 7 miliard EUR, je omezený kapitálovými regulačními pravidly, která snižují rizikové odměny u akcií.
Pro emitenty může dluhopis nabídnout rychlé řešení akutního problému s likviditou. „Budoucnost je koneckonců abstraktní a dnešní peněžní potřeby jsou bolestně hmatatelné. Při jednorázovém použití ale hrozí riziko zaškrcení růstu a produkčních kapacit v dlouhodobém horizontu, protože úroky a splátky bude nutné jednou splatit. A to je ještě optimistický scénář. Může se stát, že se budoucí generace odmítnou ekonomický systém založený na minulých slibech, což by vedlo k extrémnímu politickému a finančnímu otřesu a sociálním nepokojům,“ doplňuje Richardsová.
Existuje jen malý prostor k zavedení struktur, které by umožnily nouzové dluhové financování refinancovat prostřednictvím veřejného kapitálu. A než se tato možnost rozšíří, je třeba se zabývat tím, proč se investoři stáhli z akciových trhů.
Čísla jsou neoblomná. Na straně nabídky se financování u nefinančních společností prodejem akcií udrželo stabilně na přibližně 50 procentech celkového kapitálu. Podle studie KPMG se ale podíl veřejného kapitálu snížil ze 75 procent v roce 2000 na současných přibližně 55 procent. Na straně poptávky se podívejme například na Velkou Británii, zde od roku 2008 nedošlo k nárůstu počtu spořicích účtů zaměřených na „akcie a podíly“ mezi investory - jednotlivci.
Tvůrci politik by si tedy spíše než z budoucnosti mohli půjčovat z minulosti. V roce 1938, kdy USA bojovaly proti recesi, zdůraznil prezident Franklin D. Roosevelt význam masové účasti na firemním kapitálu. "Jednotlivec musí být povzbuzován k tomu, aby uplatňoval svůj vlastní úsudek a odvážil se k investování svých malých úspor, nikoli při hazardních hrách s akciemi, ale při investicích do nových podniků," uvedl.
Nyní, stejně jako ve 30. letech, se musí kapitalismus vyvinout, aby přežil. Tvůrci finanční politiky mají příležitost řídit tento vývoj způsobem, který dává budoucím generacím podíl na oživení, než je držet starých slibů vydaných v jejich jménu.