Kdysi jsem četl jednu studii, na jejíž název si již nepamatuji, ale její pozoruhodné závěry mi v paměti uvízly. V kostce totiž tvrdila, že pokud rostou ceny, lidé to berou osobně, jako nespravedlnost. Pokud ale rostou mzdy, je to interpretováno jako spravedlivý odraz naší vlastní dobré práce. S inflací to prostě není jednoduché. A jaká je z tohoto pohledu ta „správná“, či dokonce „nejlepší“?
Za prvé, permanentní nespokojenost?
Pokud by naše vnímání cenově–mzdového vývoje bylo skutečně takové, jak píšu výše, tak budeme mít špatný pocit ze stavu, kdy centrální banka perfektně dosahuje inflačního cíle ve výši 2 % a celá ekonomika je na něj nastavena, včetně 2% růstu mezd. Nebudeme totiž celou dynamiku brát jako do sebe zapadající makroekonomický vývoj, ale u mezd jako něco, co nám po právu patří, a u cen jako něco, co nám nespravedlivě ubírá.
Pokud jsme nespokojeni s jakýmkoliv růstem cen, zatímco růst mezd bereme jako spravedlivý, snad samozřejmý, nebudeme vlastně spokojeni s žádnou kombinací. Pokud by totiž růst obojího byl na nule, nebudeme si stěžovat na růst cen, ale budeme brát jako nespravedlnost, že nerostou mzdy. Pokud nastane cenově-mzdová deflace, budeme se možná radovat z poklesu cen, ale za nespravedlivý budeme považovat pokles mezd.
Za druhé, podivná očekávání?
V polovině června letošního roku byla zveřejněna nová studie, která se zabývala inflačním očekávání v Nizozemí. Inflace se v eurozóně pohybuje od roku 2013 v průměru znatelně pod 2 %. A i když ECB svůj 2% inflační cíl nevnímá symetricky, je těžké hovořit o tom, že by jej dosahovala. K tomu přidejme úvahy o deflačních, či dezinflačních tlacích a ve výsledku bychom asi nečekali, že Nizozemci obecně se budou obávat vysoké inflace. V jedné studii se ale dočteme, že přesně k tomu dochází. Podle studie totiž pro celou eurozónu reprezentativní vzorek Nizozemců čeká dlouhodobě vyšší inflaci.
Za třetí, jak se rodí hrdličky a jestřábi
Mohli bychom se domnívat, že v centrálních bankách pracují chladně uvažující ekonomické hlavy, které se nebudou podobnými behaviorálními faktory zabývat. Jejich inflační očekávání je dáno ekonomickou analýzou, rozumí vztahům mezi pohybem cen a mezd.... Ale možná bychom se i zde mýlili. Na konci června totiž byla také zveřejněna studie, která se zabývá tím, co je za jestřábími, či hrdliččími postoji jednotlivých členů vedení amerického Fedu. Závěr je jednoduchý:
Od roku 1951 platí, že postoje k monetární politice jsou u jednotlivých členů FOMC silně ovlivněny jejich vlastními osobními zkušenostmi s inflací. Pokud tedy někdo měl zkušenosti s vysokou inflací, jeho postoje, projevy a projekce budoucí inflace jsou vychýleny směrem k jestřábům. A naopak. Zkušenosti vedení FOMC jako celku pak pomáhají vysvětlovat i to, jak jsou skutečné sazby nastaveny relativně k sazbám implikovaným Taylorovým pravidlem.
Za čtvrté, jaká je nejlepší inflace?
Druhý a třetí bod v podstatě ukazují, jak moc jsme v našich očekáváních ovlivněni jinými, než racionálně ekonomickými faktory. A podle prvního bodu platí, že pokud je růst cen provázán s růstem mezd (a dlouhodobě je), tak budeme vždy nespokojeni. Spokojenost by nastala pouze v případě, že by ceny klesaly (či stagnovaly) a mzdy rostly. Teoreticky by to dlouhodoběji šlo až do bodu, kdy by firmy veškerou přidanou hodnotu vyplatily na mzdách, ale ani to by nemohlo pokračovat donekonečna.
Z tohoto „behaviorálního“ pohledu je to tedy kvůli našemu „pohledu na věc“ s nějakou ideální inflací těžké, o našich očekáváních nemluvě (ani slovo „adaptivní“ plně neodpovídá tomu, co bylo uvedeno). Řešení tedy bude mimo doménu ekonomie. A existuje. Jak je to s ideální inflací s čistě technické/ekonomické perspektivy? Uvidíme příště.