Dante Disparte stojí v čele společnosti Risk Cooperative a na stránkách Harvard Business Review přemítá o tom, jak mohou kryptoměny změnit život nejchudší části obyvatel na naší planetě. Disparte poukazuje na to, že technologie blockchainu odstraňuje z platebních procesů prostředníky a snižuje potřebu pro centralizovanou správu dat a jejich uskladnění. Má ale potenciál pro ještě významnější změny: Může „do formální ekonomiky přivést 1,7 miliardy lidí, kteří nyní nemají přístup k finančním službám, nebo je jejich přístup k nim značně omezený“.
Disparte tvrdí, že v tuhle chvíli téměř tři ze čtyř centrálních bank ve světě zvažují vytvoření své digitální měny. Tedy elektronickou verzi tradiční měny. Takový krok by mohl snížit závislost na komerčních bankách a zvýšit rozsah možností, které mají spotřebitelé. Platí to zejména tam, kde mají omezený přístup k finančnímu systému. V některých případech by to efektivně znamenalo rozšiřování rozsahu formální ekonomiky a snižování rizika, které souvisí se spoléháním se na neprůhledné finanční vazby a sítě.
Současný systém lze přirovnat k tomu, jak vypadaly telefonní sítě a služby před padesáti lety. K nim měli přístup jen ti, „kteří žili v té správné zemi či oblasti“, miliardy dalších byly bez spolehlivé komunikace za nízkou cenu. Pak ale přišly mobilní telefony, broadband a vše se změnilo. Nyní je podle Disparteho čas, aby se propojili ti, kteří mají přístup k mobilním telefonům, s platebním systémem.
Základem nového systému je tedy mobilní telefon s přístupem k internetu. Tato technologie pomáhá i tradičním bankovním a platebním službám. Nicméně jde o procesy plné frikcí, se kterými souvisí vysoké náklady. Disparte například tvrdí, že ročně je ve světě provedeno přibližně 700 miliard dolarů plateb mezi dvěma osobami (P2P), a to s průměrným nákladem 7 %. Jde o tak významný jev, že Organizace spojených národů hovoří o tom, že cílem by mělo být snížení těchto nákladů na 3 %.
Ke snížení uvedených nákladů by podle Disparteho mohlo dojít, ale musí být vytvořeno stabilní a bezpečné prostředí, ve kterém spolu mohou soupeřit různé projekty digitálních měn. Na omezeném prostoru pak mohou být testovány různé kombinace soukromých projektů a digitálních měn centrálních bank. Nejde totiž uplatnit přístup běžný u jiných rychle se rozvíjejících technologií, kdy jsou problémy odstraňovány za pochodu. U nových platebních technologií, digitálních měn a blockchainu je nutné mít od počátku návštěvní pravidla, a to zejména tak, aby nebyly využívány k praní špinavých peněz, k financování terorismu a podobně.
V tomto procesu nezačínáme úplně od nuly, protože v některých asijských zemích se popsané technologie již stávají běžnými. Například čínská centrální banka se chce stát v oblasti digitálních měn světovou jedničkou, a to i co se týče jejich používání v maloobchodě a u domácností. Disparte k tomu dodává, že ve Spojených státech zase první návrhy na vládní pomoc lidem postiženým pandemií obsahovaly i část, která volala po vytvoření digitálních peněženek, které by umožňovaly rychlou a efektivní distribuci finanční pomoci. Do konečného znění zákona se sice tato část nedostala, ale podle Disparteho tento příklad ukazuje, že pandemie přispívá k tlaku na posun směrem k digitálním měnám a souvisejícím technologiím.
„Ve Spojených státech ztratilo kvůli COVID-19 zaměstnání asi 51 milionů lidí... Mnoho rodin ale čekalo na fyzický šek od vlády řadu týdnů. A pro některé rodiny žijící na venkově je proces vyzvednutí peněz v prostředí epidemie složitý, nákladný a někdy i nebezpečný,“ píše Disparte. A pokračuje: „Tato jedenáct let stará technologie přežila kryptozimu a nyní se jí po celém světě dostává tolik potřebného regulačního rámce.“
Zdroj: Harvard Business Review