Většina Němců a Nizozemců to neví, ale stále financují zbytek eurozóny

Hlavní ekonom francouzské investiční banky Natixis Patrick Artus se v jedné ze svých posledních analýz zaměřuje na to, kam plynou úspory a likvidita z Německa a Nizozemí. Ekonom tvrdí, že většina Němců a Nizozemců neví, že financují zbytek eurozóny. Jak tento mechanismus funguje?

Artus poukazuje na to, že po finanční krizi roku 2008 došlo v eurozóně k významnému posunu. Do tohoto roku totiž proudily úspory z Německa a dalších zemí dosahujících vnějších přebytků do té části měnové unie, která dosahovala deficitů. Jak ale ukazuje následující graf, po finanční krizi se deficity běžných účtů zemí mimo Německa a Nizozemí začaly zmenšovat a postupně se přehouply do přebytků. Jinak řečeno, německé a nizozemské úspory související s přebytky těchto dvou zemí začaly proudit jinam. Jak píše Artus, „spontánní“ tok těchto úspor změnil směr, protože střadatelé v Německu a v Nizozemí začali mít obavy o výši dluhů a jejich splatitelnost ve zbytku eurozóny.



Ekonom ovšem poukazuje na to, že ačkoliv německé a nizozemské banky a finanční instituce již nejsou zdaleka tolik ochotny půjčovat svým protějškům ve zbytku eurozóny, děje se tak oklikou. V měnové unii totiž funguje systém TARGET2 propojující jednotlivé centrální banky. Pokud si pak komerční banka v jedné zemi uloží nadměrnou likviditu u své centrální banky, ta jí může půjčit jiné centrální bance a ta zase své domácí komerční bance. Následující graf ukazuje bilance, které v systému drží německá a nizozemská centrální banka na straně jedné a ostatní centrální banky na straně druhé:



Přebytky prvních dvou centrálních bank přesně odrážejí deficity těch ostatních. Což znamená, že v eurozóně probíhá intermediace likvidity směrem od Německa a Nizozemí ke zbytku měnové unie. Jak přitom ukazuje obrázek, deficity a přebytky se zvyšují.

K tomu Artus dodává, že v rámci plánu obnovy vydá Evropská komise v letech 2021–2026 dluhopisy v celkové hodnotě 800 miliard eur. Z tohoto plánu by podle ekonoma měly nejvíce těžit země, jako je Španělsko či Itálie. Dojde tak k tomu, že německé a nizozemské úspory budou použity na nákup části těchto obligací a budou tím financovat zejména investice v zemích jako Španělsko a Itálie.

Ekonom tedy uzavírá svou úvahu s tím, že němečtí a nizozemští střadatelé sice nechtějí financovat zbytek eurozóny, ale namísto toho nastoupila intermediace ve formě systému TARGET2 na straně jedné a ve formě pohledávek za Evropskou investiční bankou či Evropskou komisí.